pátek 29. června 2012

Ještěd

     V září budeme mít čtvrté výročí svatby (což je prý květinová svatba). Přemýšlím, jak výročí oslavit. Jistě, nabízí se jednoduché řešení, když se jedná o květinovou svatbu, tak bych mohla dostat nějaký puget a manželovi můžu na oplátku pořídit třeba spodky, nebo kravatu s květinovým potiskem. Jenže to by asi nebylo to, co by z našeho výročí udělalo skvělý zážitek, na který budeme ještě po letech vzpomínat. Například tak, jako na naše druhé výročí. Tehdy jsme s manželem vyrazili na výlet na Ještěd.
     Ještěd je 1012 m vysoká hora kousek od Liberce, Na vrcholu hory stojí unikátní stavba, která je díky svému specifickému tvaru jednou z dominant severních Čech.  Jedná se o stejnojmenný televizní vysílač a hotel. Hotel stával na tomto místě již od roku 1868. Původně to byla jen kamenná chata, jejíž pododba se měnila během let. Současná podoba hotelu je dílem architektů Karela Hubáčka (který za ni získal Perretovu cenu) a Zdeněka Patrmana a je z roku 1973.  Stavba zároveň působí trochu jak kdyby šlo o invazi marťanů či výkřik moderní techniky, zároveň ale přirozeně korunuje celou horu a působí jako její logické zakončení v souladu s přírodou. Její exteriér je díky válcovitému tvaru neméně zajímavý.
Pochopitelně, že vybavení je již, řekněme, za zenitem, přesto jsem velmi stála o to hotel navštívit a ubytovat se v něm. Restaurace byla sice trochu průšvih (tedy jídlo,které se v ní podávalo), ale okolí Liberce je naštěstí zajímavé, tak jsme si naši druhou oslavu manželství pěkně užili:)
Kdyby měl někdo zájem se na Ještěd podívat, tak jsem právě zjistila, že tam zítra a pozítří probíhají oslavy s názvem Komiks na Ještědu. Vstup je prý zdarma:)





     Přidávám ještě pár fotek Liberce.



     Bohužel si nemůžu vzpomenout, co jsme podnikli loni na naše výročí svatby. Asi jsme šli jen na večeři a skleničku. Kdyby měl někdo tip na oslavu výročí na kterou se nezapomíná, tak nás prosím inspirujte. 
Díky předem a hezké prázdniny všem.

neděle 24. června 2012

Haló prázdniny!

     Jelikož už dávno nejsem školou povinná a dětí nemaje, nastávající prázdniny mě prakticky nemusí nikterak vzrušovat. Ale ve skutečnosti nezáleží na věku, stavu či pohlaví, léto je postě léto a prázdniny budou mít své osobité kouzlo vždycky. Vzpomínám si, že když jsem byla ještě dítě, dva měsíce prázdnin pro mě byla nepředstavitelně dlouhá doba a někdy se i stávalo, že jsem se už v polovině srpna nemohla dočkat školy a těšila se na kamarádky. Bydlívali jsme tehdy s rodiči v paneláku a na malém hřišti před domem nebyl o prázdninách velký ruch. Tak že pokud jsem zrovna nebyla na dovolené, tak jsem se doma trochu nudila. Jiné to ovšem bylo když přijela moje o dva roky mladší sestřenice k babičce na prázdiny. Babička bydlela v miniaturním baráčku na jedná z hlavních ulic v Duchcově. Když tam byla sestřenice, tak jsem tam taky někdy přespala a hráli jsme si spolu na dvorku. Nedávno mi sestřenice vyčetla, že jsem jí zavíala do kozího chlívku a ona z toho měla trauma. Já si to vůbec nepamatuju a jedíné co můžu na svojí obhajobu říct je: "takový je prostě úděl mladších sestřnic milá Vlaďko":-)
     My máme sice nejradši raný podzim, ale o prázdninách toho musíme strašně moc stihnout, abychom si pak to babí léto jak se patří užili. Co nás tedy zaměstná letos o prázdninách?
 1 - Čtrnáctidenní dovolená v Itálii. Chceme si ji trochu projet, ale náš hlavní cíl je Sardinie.
 2 - Věřili by jste, že jsem ještě nebyla v Krumlově? O prázdninách bych to ráda napravila a zajela si
      do Českého Krumlova na víkend.
 3 - Musíme navštívit alespoň jeden letní festival. Vypít tam hodně piva či vína a jít spát až ráno.
 4 - Svatby: na jednu jsme pozvaní, na jednu se jdeme jen podívat a jednu nestihneme kvůli
      dovolené. Jedna nás pak čeká ještě na podzim.
 5 - Grilovačky: plánované, spontální i ty soukromé na našem minibalkonku s elektrickým grilem.
      Manžel navíc dělá úžasnou sladkopálivou červenou cibuli, mangové chutney a tzatziky.
 6 - Dokončit bytové nedodělky: dlažbu balkonu, rekonstrukci dveří a malování obýváku.
 7 - Udělat si zásoby skvělého domácího kečupu a rajčatové omáčky na špagety na celý příští rok,
      pochopitelně s použitím lahodných rajčátek ze zahrady mých rodičů (budou-li k mání)
 8 - Rozhodně bych letos v létě chtěla, poprvé v životě, něco upéct. Kdysi jsem už dělávala štrůdl
     (ale to bylo jen listové těsto a nějaká ta náplň) a výborné ovesné sušenky s hrozinkami prodle
     receptu z krabice vloček. Ale to v podstatě nebylo žádné pořádné pečení. Teď se na to ale vrhnu:)
Myslíte, že to všechno stihneme? Doufám, že ano, jelikož plánuji, že ve volných chvílích si ještě budu dělat skvělé saláty, mojito a frappé. budu sedět s knížkou na balkoně, nebo se sklenkou růžového vína někde na terase nad pohárem vanilkové zmrzliny s horkými malinami s vodkou.
Tento způsob léta zdá se mi býti naprosto šťastným:-)
Převzato: italieonline.eu, tipzone.cz, ticketex.com, svatebni-design.eu, idnes.cz.

čtvrtek 21. června 2012

Alžběta, Marie a ti druzí

     Možná po desáté, nebo snad po dvacáté, ani nevím kolikrát jsem už tenhle film viděla. Pořád dokola a stejně se nemůžu nabažit. Mluvím o dvoudílné miniserii natočené pro BBC s názvem Panenská královna.
Vypráví, podle mě naprosto strhujícím způsobem, životní příběh Alžběty, dcery Anny Boleynové a Jindřicha VIII, od chvíle kdy byla, jako mladá princezna, vězněna svou sestrou Marií v Toweru až do její smrti. Silný příběh, který ovšem není režií nikterak přepálený a alžbětinskou dobu nepřikrášluje ani zbytečně nedramatizuje. Nádherné kostými, úžasné interiéry, povedené masky a rekvizity, skvělá hudba. Pro mě podívaná na jedničku. Nicméně přesto, že mám životopisné příběhy velmi ráda, nevím jestli bych si film tak moc oblíbila, kdyby hlavní hrdinku hrál někdo jiný než Anne-Marie Duff. Teprve ona jí vdechla skutečný život a představila nám Alžbětu nejen jako zarputilou a houževnatou panovnici, ale také jako nejistou a citlivou ženu. Zvláště její stvárnění stárnoucí Alžběty mě nadchlo a dojalo.
     Tak moc bych si přála aby někdo (a pokud možno někdo s velkým N) zpracoval podobným způsobem i naši historii. Když se totiž řekne český historický film, tak nějak nevím co si představit. Krom filmů Otakara Vávry (Jan Žižka, Jan Hus, Kladivo na čarodějnice atd) a Františka Vláčila (Údolí včel, Markéta Lazarová, Adelheid), je tu i pár starých černobílých seriálů a televizních inscenací (F.L.Věk, nebo Sňatky z rozumu) , ale to jsou všechno až padesát let staté filmy, často poplatné době ve které vznikly. V moderní české kinematografii nevidím nikoho, kdo by se zakladateli a osobnostmi našeho národa zabýval.
Dalo by se říci, že absence těchto pořadů odráží naše pojetí vlastenectví a národní hrdosti. V poslední době se mi zdá, že v české moderní společnosti se vlastenec rovná skin head. Jediné, co nějakým způsobem podněcuje národní hrdost, jsou naší sportovci, především fotbalisté a hokejisté. A to je trochu málo.
     Naštěstí přispěchal napomoc Holywood. Jejich Kněžna Libuše, zde označená jako pohanská královna, kde si střihli hlavní role i čeští herci (M. Vašut, P. Kříž a další) a  která získala na ČSFD krásných 15% (66. nejhorší film) je snad prvním počinem:). A nebo si radši schovám svůj sarkasmus na později a budu doufat, že i Karel IV, Přemysl Otakar I či T.G.Masaryk se někdy dočkají takového filmového zpracování jaké si zaslouží.

 

úterý 19. června 2012

Letní večeře

     Co si představíte pod pojmem lehká letní večeře? Já přesně tohle: různé druhy salátů, okurka, paprika, rajčata, buffalo mozzarella, kuřecí prso a pražené piniové oříšky, všechno zalité domácí zálivkou připravenou z panenského olivového oleje a hmoždířem rozmělněných lístků bazalky, šťávy z limetky, zázvoru a soli. Voilá, moje dnešní večeře.
Tohle jíme v létě nejraději, pochopitelně v různých obměnách: s tuňákem a vejcem, s fazolemi, s krevetkami, sýrem, chřestem, nebo třeba se šunkou. K takovému lehkému salátu s čerstvou bagetkou nebou toustem se skvěle hodí perlivé růžové víno, ledový mátový čaj, nebo střik......Dali by jste si?  Nebo si dáváte něco lepšího? Co to je? 

pondělí 18. června 2012

Kostel sv. Bartoloměje

     Nedávno byla v Teplicích otevřena africká restaurace s názvem Mama Africa, která má na repertoáru především subsaharskou kuchyni. Když jsme se to dozvěděli, hned jsme tam zašli na oběd, jelikož co se týče dobrých restaurací, je to tady u nás tak trochu nuda, nuda, šeď, šeď:-)
Plantejny byly trochu vysušené, ale sumec se povedl a manželovi  jeho hovězí špízy v arašídové krustě moc chutnaly, tak že si svou návštěvu zopakoval vícekrát (narozdíl ode mě, jelikož já jako zaměstnanec musím dodržovat třicetiminutovou pauzu na oběd, tak že déle než hodinu tam být nemůžu, zatímco manžel jako pan podnikatel si může siestu natáhnout i na několik hodin).
     Cestou z restaurace jsem vyfotila další naši (tedy Teplickou) církevní stavbu. Je to kostel sv. Bartoloměje z poloviny 19. století. Koncem devadesátých let minulého století tu byly pořádány technoparty. Teď kostel stojí ladem a nevyužívá se. Na webu sakralnipamatky.cz jsem si přečetla velice výstižný popis současné situace: "Kostel momentálně patří lokálně proslulému majiteli realit, což spolu s celkovou úrovní památkové péče ve městě nedává velkou jistotu o jeho budoucím osudu."  Škoda tak krásné stavby. 




neděle 17. června 2012

Dětská party

     O víkendu jsme absolvovali oslavu  třetích narozenin syna našich přátel. 
Tyhle dětské oslavy nemusíme. Děti nemáme a cizí děti mi upřímně řečeno většinou (až na vyjímky) lezou na nervy. Ale tentokrát to bylo trochu jinak. Najednou je všem těm dětem o něco víc, od novorozenců a ležáků, které jen pláčí, nebo spí a v nejlepším případě slintají na maminčino rameno se pomalu transformovali do fajn věku předškolních capartů s kterými se dá mluvit,  leccos se jim dá vysvětlit (a oni občas i poslechnou), ale hlavně je s nimi sranda. 
Najednou mi pozorování dětských radovánek a poslouchání jejich naprosto geniálních rozhovorů přišlo jako dobrá zábava. Čtyřletá dcera jednoho z našich kamarádů přiběhla za tatínkem, že má žízen. Tatínek jí nalil limonádu, posadil si jí na klín a pyšně se jí před námi ptá: "Řekni Lucinko, jakej je tatínek?" Lucinka se zamyslela a pak povídá: "Teplej".  Odpověď měla pochopitelně znít - hodnej, ale Lucinka se zrovna hřála v tatínkovo náručí, tak že mu, chudákovi, dala nálepku, kterou mu ještě párkrát s radostí připomeneme:-). 
Oslavenec si to užil, chodil mezi námi s úsměvem od ucha k uchu. Celá akce se povedla a já si jí (také díky láhvi červeného, kterou jsem zásluhou pobídek paní domu během odpoledne a včera zhltla) opravdu užila. 
Zakončili ji tak mohutné blesky, které nádherně osvětlovaly oblohu v tak krátkých intervalech, že bylo téměř nemožné je nevyfotit, mě se to ale bohužel podařilo:-)






















sobota 16. června 2012

Díky Zvonimírovi

     Zvonimir Golob byl chorvatský básník a překladatel. 1. června uplynulo 15 let od jeho smrti. Nic jiného o něm bohužel nevím, přesto jsem mu neskonale vděčná. Dokázal totiž ve mě, drsné, cool teenagerce, která chodila jen v černém, vykřesat alespoň trochu romantiky. Jeho milostné básně mě dojímaly a těšily celou mou pozdní pubertu.
Pořád si některé z nich pamatuji. Nedokážu ani teď, s odstupem času, objektivně posoudit kvalitu veršů, váže mě k nim totiž silné pouto mých raných lásek, tak že pro mě mají hlavně citovou hodnotu.
Děkuji svojí kamarádce Hance, že mi Zvonimírovy básně před necelými dvaceti lety představila:)

Hrdličky v lese

Neznám tě, řekl, už si nevzpomenu
na jméno v písku, na zracenou ženu.
Neznám tě, řekl, s někým odešla jsi,
sám přišel zpátky, kde tě nechal asi?
Neznám tě, řekl, ve tmě která zebe,
ztratili jsme se, ty mne a já tebe.
Nezám tě, řekl, z dálky zní hlas zvonu.
Ty ve mně - a já v tobě neutonu.
Neznám tě, řekl, zarostla tě tráva,
vedle mě v noci někdo jiný spává.
Neznám tě, řekl a pak zhasil svíčku.
Nepoznám ani té rty při měsíčku.
Neznám tě, řekl, v otevřených dveřích.
Už máme oba stříbro na kadeřích.
Neznám tě, řekl a šel nocí sinou.
Hrdličky v lese. Měsíc nad hladinou.


Listí patří bouři

Nikdy z žádné písně nevyloučíš pěvce.
Slza patří oku, i když plakat nechce,
bolest rtům a řeka moři, jež se pění,
listí patří bouři. Ona se mnou není,
sním, že o mně sní. A trnu beznadějí.
Mrtvá je ta ruka., jestli není její.
Dýka patří ráně a krev patří zemi,
rozhozené ruce času s rafijemi,
ztracený pták hejnu . Komu patříme my?


Existuješ, tedy jsem

Existuješ, tedy jsi...stulená kdesi ve mně,
ztracená v hloubi lesa, zmatená a ničí,
nahá jak ruka napřažená němě
k plaménku vzpomínek, jež ve mně vřou a křičí.
Existuješ, tedy jsem...ve tmě černé jak hlína,
v ptákovi, vodě, písku, v ráji nahých dětí,
v hasnoucím ohni, který se ještě vzpíná,
v růži jež ve mně tiše opadává.
Jsme tady - jeden v druhém
přibití sny jak hřeby.
Oba jak jedno moře, jak hejnlo racků v nebi.

úterý 12. června 2012

Saský klenot

     Co nazývám tak (okázale a pompézně) klenotem Saska? No přece Drážďany. Máme to tam asi 40 minut poměrně  příjemné jízdy. Poslední úsek dálnice D8 se zkrátka povedl. Nejvíc si užívám průjezd tunelem Panenská, který je s délkou přes 2 km nejdelším dálničním tunelem v Česku a - dle slov mého manžela - byl v době svého vzniku (otevřen v r. 2006) nejmodernějším tunelem ve střední Evropě. Vždycky, ale naprosto vždycky, když je u nás špatné počasí a někdejší hraniční přechod v Petrovicích (asi 700 m nad mořem) je zahalen do závoje mlhy, jakmile přejedeme přes kopečky na druhou stranu a sjíždíme do Německa, tak se najednou nebe vyjasní, sluníčko jako zázrakem vyleze zpoza mraků a v Drážďanech už je azuro:)
No i když náš výlet byl spíše vyjímkou z tohoto pravidla, jelikož nám pěkně pršelo.

     Do Drážďan jezdíváme hlavně na občasné nákupy. Nápisy v češtině tu stále mají, už od dob totality. Jenže tehdy tu stálo "Češi nekraďte nám tady!", dnes jsou to ale nabídky výhodných nákupů a slev a několikrát jsem již slyšela lámanou češtinu i z úst prodavaček. Zdá se, že němečtí obchodníci využili vzrůstající koupěschopnosti Čechů žijících v příhraničí do mrtě. A pravdou je, že například rajče koupené v německém obchoďáku chutná podobně jako to, co roste našim na zahradě. O tom jak chutná rajské jablíčko z našich řetězců se netřeba zmiňovat.
Ale pochopitelně město toho nabízí podstatně víc, než jen výhodné nákupy. Unikátní kostel Frauenkirche - výrazný prvek Drážďanského panorama, katedrála Hofkirche, královský palác Residenzschloss, Albertinum, zajímavé muzeum hygieny. V okolí Drážďan jsou zámky Moritzburg a Pillnitz a - jak mi manžel připomíná - nesmím zapomenout na Possendorf, jedno z nejhezčích golfových hřišť v Německu (i tam mají speciální ceny pro Čechy a také jídelní lístek v češtině). Zajímavá a krásná je budova nádraží. Kolem té chodíme vždy a tolikrát jsem si jí chtěla vyfotit, ani nevím proč jsem to nikdy neudělala.
Ale v Drážďanech je především, pro mě nejzajímavější, barokní komplex Zwinger, v kterém je obrazárna.


     Tak dlouho jsem si přála vidět slavnou Raffaelovu Sixtinskou Madonu, až jsme naplánovali výlet. Jelikož
nám počasí příliš nepřálo, podívali jsme se vlasně jen po Zwingeru a staré město spíš tak proběhli.
Neměli jsme moc času, tak že když přestalo pršet, tak jsem se v jedné z uliček starého města nadlábli a jeli domů. 
Určitě se ale brzy do Drážďan vrátíme a uděláme si trochu obsáhlejší průzkum....pochopitelně s řádnou fotodokumentací:-)






pátek 8. června 2012

Marnivá

     Nejsem chlubivá, ale dneska udělám vyjímku:). Pořídila jsem si pěknou kabelku a botičky. Každý kousek zvlášť a ejhle, ono to jde pěkně k sobě. Kabelka je značky Salvatore Ferragamo a botky Steve Madden. Všechno z druhé ruky pochopitelně:)
Tak snad mi to bude slušet, co myslíte?


úterý 5. června 2012

Kde skončil poslední svůdník?

     Mám tu jeden malý kvíz. Odkud jsem? Pocházím z města duchů, kde zemřel jeden z nejznámějších milovníků Evropy. Víte? No jasně že víte, je to snadné.
     Včera tomu bylo už 214 let co zemřel na zámku v Duchcově Giacomo Casanova. O Casanovi toho moc nevím, jen to že pocházel z Benátek, byl to diplomat a spisovatel a podle všeho měl velmi zajímavý a jedinečný život: Nicméně už ten fakt, že jeho vlastní jméno se stalo synonymem pro svůdníka a milovníka, mluví sám za sebe.
      V Duchcově na zámku působil Casanova jako knihovník od roku 1783 (bylo mu 58 let) do své smrti 4. června 1798. Prý to pro něj byla smutná doba. A to asi nejen proto, že bydlel v Duchcově, ale také proto, že tu prakticky působil jako služebník, daleko od domova a přátel, stárnoucí a nepochopený. Zde také Casanova sepsal své paměti.

    


































     Duchcov je podle mě díra světa a opravdu protřelého Itala lituji, že musel skončit zrovna tam. Já sama napřela veškeré své úsilí do toho, abych se odtamtud dostala. Pochopitelně že teď vidím situaci jinak, než ve svém teenagerském věku, tak že už Duchcovu dokážu přiznat i nějaká ta pozitiva.
Určitě mězi ně patří moc hezký zámek. V dávných dobách v něm byla expozice vývoje nábytku. Byly tu ty nejkrásnější kousky z různých období a stylů svezené z celé země. V rámci restitucí, byl ale později nábytek vrácen tam kam původně patřil a když jsem tu byla podruhé, nic už mě nenadchlo. Vlastně už jen vzpomínám na Casanovo křeslo, ke kterému se vázala obligátní legenda: který muž se na něj posadí, bude až do smrti milován ženami. Asi na tom něco bude, protože můj tehdejší přítel, se na něj odmítl posadit a já o něm také teď píšu už jen jako o bývalém příteli:-).

     Úmrtí páně Casanovi se každoročně připomíná Casanovskými slavnostmi. Dnes jsem byla ve svém rodišti navštívit rodiče a měso už bylo vyzdobeno. Slavnosti budou tento víkend a já neodolala a náměstí a zámek si vycvakla. Když teď na ty fotky koukám musím uznat.....docela pěkné město to je, hlavně teď když už jsem pryč:-)





































Zámek jsem stihla vyfotit jen zepředu. Pro obrázky ze zadu jsem musela trochu prohrabat internet:

neděle 3. června 2012

Divadlo žije

     Ano, divadllo žije, tedy alespoň u nás doma. A nemyslím tím, že máme doma "Itálii", ačkoli ani to nemůžu tak docela vyvrátit:).  Myslímt tím spíš to, že jsme nadšení obdivovatelé a návštěvníci mnoha divadelních představení. U nás v Teplicích nemáme stálý profesionální divadelní soubor, ale zato máme moc pěkné divadlo ve kterém často  někdo hostuje. 
Já jsem zarytá Cimrmanoložka, můj manžel zase Werichomilec a oba jsme po zhlédnutí Hrdého Budžese ke všem divadelním kusům dost kritičtí a máme tendenci všechny hry porovnávat s tímto bezkonkurenčním koncertem Báry Hrzánové a ta je prostě nepřekonatelná, tak že díky ní u nás pár obstojných her propadlo:-)
     Každopádně v poslední době jsme viděli tyto dvě hry.
Dioptrie růžových brýlí v podání herců Švandova divadla. Hru napsal Xindl X a na portálu i-divadlo má 68% a já s tímhle hodnocením souhlasím. Hra mě pobavila (víc než manžela). Chlapík se probudí vedle neznáme ženy v posteli. Ona se chová jako jeho manželka, ale on jí vůbec nezná a naopak se obává, že až přijde domů jeho žena tak je načape spolu. Ona je ale natolik přesvědčivá, že on začíná věřit tomu, že se tak trochu zbláznil a že ta o které si myslí že je jeho skutečná manželka, je vlastně jen iluze. Jeho kamarád psychiatr mu to vysvětluje tak, že před tím svou ženu viděl dioptrikou růžových brýlí, které mu právě spadly. Tahle část je moc fajn a je v ní spousta vtipných scén, například když chlapík, který se živí jako DJej se náhle začne oblékat do kovbojských klobouků a vest s třásněmi a poslouchat county, dle stylistiky své nové ženy. Když ale pak začneme přicházet k jádru pudla, tedy k faktu, že se obě ženy vyměnili, jelikož skutečná žena měla pocit že jí manžel brzdí v kariéře, tak hra dostává trochu trhliny. Přesto je to vtipný kousek a rozhodně stojí za zkouknutí.

     Druhá hra kterou jsme nedávno viděli se jmenuje Soudné sestry a na repertoáru jí má  Divadlo v Dlouhé. Scénář napsal Stephen Briggs na motivy Úžasné zeměplochy od Terryho Pratchetta. Dle i-divadla má 84%, já jí ovšem dávám tak 75%. Těžko popisovat děj, ale předloha je tak známá, že to asi ani nemá cenu. Kostýmy i výprava jsou úžasné. Když vylezla na jeviště Ilona Svobodová v kostýmu  ne nepodobném erotickému korzetu který pro Madonu navrhl Jean-Paul Gaultier, tak jsem opravdu zůstala ohromená úžasem. Párkrát jsem se opravdu srdečně zasmála. Zvlášt když byl na scéně Mirosla Táborský, nebo Tomáš Turek. Hra byla ale až moc dlouhá a hlavní hrdinky, tedy soudné sestry nebyly úplně přesvědčivé, nemluvily dostatečně nahlas a často jim nebylo rozumět. I tak je to ale podle mě hodně slušný nadprůměr.
      Za chvíli začínají divadelní prázdniny, tak je to asi na dlouho to poslední co jsem měla příležitost vidět. Tak že pěkné prázdniny a budeme se těšít, že v září něco překoná Budžese:)


Oblíbené příspěvky