úterý 31. července 2012

Odpočívejte v pokoji mé věrné přítelkyně

     Poznala jsem je někdy před deseti lety, když jsem se připravovala na cestu do Indie. Potřebovala jsem sebou parťačky, na které bych se mohla spolehnout. A tak vzniko mnohaleté partnerství. Od té doby jsem bez nich nedala ránu. Procházely se se mnou po nejednom pobřeží, šlapaly jsme po fosiliemi posetých cestičkách v Mexiku, prašnými pěšinkami v kambodžském pralese i po rušných ulicích Dillí či Bangkoku. Máčely se se mnou v Ganze i v Mekongu. Po deset let, každou dovolenou i každý výlet. Nikdy jsem nikam neodjela bez nich. Těšily jsme se na naší vánoční cestu do Vietnamu. Už se tam spolu ale nepodíváme. Naše nedávná italská odysea pro ně byla tou poslední, během cesty mě opustily navždy.
     Kdysi jsem v jednom módním lifestylovém časopisu četla článek o nejasexuálnějším obleční, které ženy nosí. Šlo o jakýsi žebříček těch nejhorších kreací s apelem na ženy, aby se takhle neoblékaly. Vzpomínám, že na prvním místě byly harémky a hned na druhém sportovní sandále. Nesouhlasím! Sportovní sandále nejsou módní lahůdka, ale ani se tak netváří, je to funkční obuv. Nebo by jste si snad chtěli na letní výpravu do hor ke sportovním kalhotám a mikině obout botky od Manolo Blahnika? Moje asexuální sportovní sandály mě nikde nikdy netlačily, přesto nohu držely pevně, chodidla mě v nich nikdy nebolela, i když mám lehce zborcenou klenbu. A to jsem se v nich něco nachodila. Myslím, že takovou službu jako mi prokázaly za deset let, by mi žádné Louboutinky neprokázaly. "Pohřbila" jsem je v Miláně - městě módy. Nic menšího si totiž nezasloužily. Už teď vím, že náhradu budu hledat opravu těžko.



sobota 28. července 2012

Golf Malevil

     V pátek měla naše firma (firma ve které pracuji) výjezdní meeting v golfovém resortu Malevil. Malevil je rekreační komplex v Podještědí, kde je kromě osmnáctijamkového hřiště taky krásná příroda, wellness, spousta zvířátek, výborné jídlo a další příjemnosti.





   Během výjezdního meetingu sedáváme celý den v konferenční místnosti a pracujeme. Večer ale pochopitelně využijeme k plodnému rozjímání nad firemní strategií nad žejdlíkem pivka, nebo skleničkou vína:-) Zpravidla nechybí ani nějaká příjemná aktivita teambuildingového typu. Tentokrát to byla krátká golfová akademie. Stačili jsme se naučit tak maximálně jak držet golfovou hůl, odpálit pár míčku a trochu zapattovat. Moc mi to nešlo a navíc bylo příšerné vedro, ale jako manželka golfisty s handicapem 34,9 jsem se zkrátka musela snažit.
Vrátili jsme se dnes odpoledne. A pěkně unavení. Bylo to fajn. 





       Zajímalo by mě, jaký vztah k golfu máte vy? Manžel se mě pořád snaží dotlačit do této aktivity, jelikož sám jí naprosto propadl. Mě to ale zatím nechytlo. I když nemůžu popřít, že něco do sebe to má. Jen ta lehce snobská aura kolem tohoto sportu se mi nelíbí. I když v poslední době bych řekla, že se v Čechách rozjel golfový boom a stala se z toho téměř lidová aktivita.
Je to pochopitelně velký žrout času, ale zároveň zdroj přirozeného a pravidelného pohybu. Odhodlávám se už asi dva roky k tomu, že s golfem začnu, ale pořád nic. Takže zatím rozhodně není jisté, jeslti někdy vůbec nějaký handicap budu mít. Zatím mám ale spoustu hendikepů:-)




úterý 24. července 2012

Letní večeře II.


     Na létě je krom jiného příjemné to, že je všude tolik zeleniny, tak že si můžeme vesele dělat úžasné saláty. Te je paráda. Další můj letošní objev je něco jako lilková musaka. Báječný recept jsem objevila na tomto blogu.





Ovšem to nejlepší nakonec. Báječné ovocné knedlíky od naší maminky.
Léto budiž pochváleno:-)




neděle 22. července 2012

Amaretka, moje nová láska

     Měla jsem snahu přivézt z Itálie nějakou typicky italskou pochoutku na ochutnání kolegům do práce. Objevili jsme něco s názvem Amarettes Virginia a jelikož to bylo "made in Italy" a manžel říkal že to zná, že je to moc dobré, tak jsme to koupili. Jedno balení pro naše a jedno do práce. Jenomže když jsem po dovolené šla první den do práce, tak jsem amaretky zapomněla doma, druhý i třetí den také a čtvrtý den se pocit zbytečnosti takového opožděného dárku a zvědavosti jak takové amaretky chutnají spojil v nějakou mě neznámou sílu, která balíček otevřela, udělala kávu a přinutila mě tři kousky ochutnat. Od té doby si dávám každý večer ke kávě jednu až dvě amaretky a děsím se momentu kdy mi dojdou.
     Amaretky jsou cukroví s mandlovým likérem. Navrchu pevné až tvrdé, ale uvnitř křehké. Miluji je. A Amaretti Virginia jsou obzvláště lahodné. Někdy si je i namočím do kávy. Amaretky jsou moje nová láska:-). Jestli má někdo tip, kde se u nás dají koupit, tak sem s ním. Díky předem.

pondělí 16. července 2012

Asi si vyrazím do Assisi

     Ne nevyrazím, už jsem tam byla. Název článku prosím přičtěte na vrub vysokým teplotám a přímému slunci,  kterému jsem se svou procelánově bílou kůží neustále vystavena. Moje tradiční alergie na slunce se přihlásila už asi třetí den dovolené a teď vesele raší a vytváří mi na rukou roztomilou červenou kopřivku.  Už se těším, až se mi začně loupat nos. Pak už by chyběl jen zánět spojivek a nějaký ten můj klasický úžeh, aby mi vůbec došlo, že jsem na dovolené.
     No ale raději se trochu zmíním o Assisi, rodišti svatého Františka. Celé město vlastně žije jen a pouze timto svědcem a jeho řádem, a pochopitelně jeho pomocnicí svatou Klárou, zakladatelkou řádu klarisek.
Assisi je opět krásné město, myslím, že fotografie budou mluvit sami za sebe a věřte mi, že zdaleka nezachycují tu skutečnou reálnou krásu. Na kopec nás opět vyvezl eskalátor, ale zde už bylo hodně poznat, že se jedná o typicky výletní místo. Zřejmě sem proudí davy poutníků, tak že je tu spoustu klasických krámků ze suvenýry. Ani já neodolala a přímo v klášteře Sv. Františka, kde se světec narodil a je tu také pochován, jsem si koupila sadu mýdel (které vyrábějí františkáni z olivového oleje a bylinek které pěstují) v obalu z olivového dřeva. Úplně nám provoněly batoh.


































































    
     Krom ostatků svatého Františka, který má pochopitelně v klášteře vlastní hrobku s modlitebnou je tam také dost zajímavých relikvií: obleční Františka i Kláry, Klářiny vlasy atd. V klášteře si můžete prohlédnout dvě baziliky. Jsou zcela prosté, jak se na františkány sluší a krom fresek je vlastně už nezdobí vůbec nic. Dolní je spíše menší kaple, s podstatně zachovalejšími freskami i atmosférou. Horní větší má fresky více poničené. V Kostele Santa Chiara je pochovaná Klára. Interiér kostela mě nějak výrazně nezaujal. V Assisi je ale množství dalších kostelů a na kopci stojí trosky středověkého hradu, ze kterých je krásný výhled do okolí.
     Tak že když budete mít náhodou cestu kolem tak se tu za Františkem zastavte....on si to zaslouží, byl první kdo tvrdil, že zvířata jsou také boží stvoření a díky němu si můžeme na vánoce vystavit betlém.


sobota 14. července 2012

Perugie 2.díl

     Perugia je především město jazzu. Zrovna během naší návštěvy tu probíhal jazzový festival, prý jeden z největších v Evropě. Na náměstí stálo velké podium a muzika, ať už živá, nebo zprostředkovaná, zněla ze všech koutů, z každého baru, osterie a trattorie. My jsme milovníci jazzu, tak že jsme to přivítali. Dále je to ale také město čokolády, prý se tu pořádá čokoládový festival, ale ten tu BOHUŽEL zrovna neprobíhal.  Navíc jsme tu objevili super věc: jelikož centra měst stojí na kopcích, tak aby jste nemuseli  šlapat pěšky, nebo jezdit autobusem, vyveze vás na kopec eskalátor.  Totéž jsme viděli i v Assisi, akorát že eskalátor v Perugii měl konečnou zastávku v nějakém sklepení starého středověkého domu (první – nepovedená - fotka).  Přišlo mi to jako skvělý nápad jak vyřešit hromadnou dopravu co nejekologičtěji. V Perugii je navíc i minimetro.



































     

     Z náměstí Italia, kam nás eskalátor zavezl, jsme se vydali po nádherné pěší zóně Corso Vannucci k Palazo dei Priori ve kterém je kromě muzea i několik cechovních místností (v té na obrázku v předchozím článku se scházeli právníci). Pěší zona navazuje na náměstí s kašnou za kterou stojí nádherný dóm. Jak jsme se dozvěděli, je zajímavý především tím, že v jedné z kaplí je jako relikvie achát ze snubního prstenu panny Marie. Také se na jednom ze sloupů nachází obraz Madonna delle Grazie, který má prý zázračné účinky. Chtěla jsem u něj zapálit svíčku, ale nestihla jsem to, za chvíli nás z katedrály vypakovali, jelikož začínala siesta. Ani mi to nevadilo, jelikož místo klasických svíček tu mají jen elekrická světýlka, která se po vhození mince automaticky rozsvítí, a tak to pro mě ztrácí kouzlo. Náměstí  i pěší zóna jsou opravdu úchvatné. Když se z paláce vydáte rovně přímo za nosem a projdete uličkou kolmou na pěší zónu, dostanete se k informacím, vedle nich vstoupíte branou na malou tržnici a už průhledy mezi stánky vám bude jasné, co je za ní. Když ji obejdete dostanete se do poměrně dražšího střešního baru La terazza. Ale ten  výhled, ten za to prostě stojí. Tady si člověk musí dát kávu, nebo můj oblíbený Spritz a chvíli se nerušeně kochat.




































 
    
     Další skvělé místo jsme objevili hned za katedrálou v ulici Via Bartolomeo (tak nějak myslím). 
Byla tam pivnice Non C´era. Původně to býval pivovar, kdy se vařilo místní pivo. Lokál pořád zdobí ohromné mosazné trubky. Místo je velmi příjemné a mají tam pivní speciály jak italské tak i zahraniční. Jen české pivo tam neměli, ale slíbili že to dají dopořádku:-)
     V Perugii je k vidění ještě spousta a spousta věcí, jak se jistě dozvíte z každého turistického průvodce, ale nejdůležitější  tu je nehonit se za všemi pamětihodnostmi, oni ve finále všechny stejně vypadají podobně (v Perugii jsou dokonce i památky etruské), vybrat jen ty nej a zbytek výletu si vychutnávat , třeba u té jejich famozní zmrzliny (melounová, mučenková, mangová...to byla pohádka). Taky jsme si tu koupili sklenici lanýžů, protože právě Umbrie je oblast kde lanýži rostou a je to tedy místní pochutina. Už se těším, až je doma přidám do omáčky na špagety.  Tady je dávají do všeho a mají opravdu jemnou a příjemnou chuť. A tím končí naše návštěva Perugie (města které nás velmi příjemně překvapilo). Pochopitelně zase u jídla.....jak jinak:-)









































středa 11. července 2012

Perugia

     Už jsem se tu na blogu jednou zmiňovala o tom, že přesto že známá evropská města navštěvujeme velmi rádi, ne vždy je takový výlet (řekněmě) obohacující. Často totiž tyto známé a opěvované metropole předchází až přehnaná pověst a někdy se i může stát, že nás při návštěvě takového města čeká malé zklamání (které je zapříčiněno přílišným očekáváním). Naopak, když jedeme do místa, které je nám naprosto neznámé a nic od něj nečekáme, tak se nemůže stát nic horšího, než že nás příjemně překvapí. Totéž se nám stalo v Perugii. 
                                   
      Perugie je hlavní město Umbrie (malé a o něco chudší sestříčky Toskánska). Když jsme kolem města projížděli a hledali ubytování, neměla jsem dobrý pocit, nelíbilo se mi. Navíc nás v něm hned na začátku čekal nepříjemný střet s domorodcem.  Omylem, při hledání parkování, jsme vjeli do postraní uličky. Ta se zužovala a zužovala, klikatila, tu prudce stoupala, tu klesala, až jsme se s naším (na poměry těchto uliček „velkým“) autem zasekli a navíc při couvání do strmého kopečku se nám z něj dokonce začalo kouřit. Propadli jsme panice a zastavili na malém plácku, kde už stálo nasáčkovaných asi pět aut. Manžel otevřel kapotu a já zoufale probíhala okolní uličky a hledala nejlepší cestu z labyrintu ven.  V tom řidič jedno z aut, které bylo na parkovišti zablokováno (nikoli námi) začal, ve snaze dostat se ven,  troubit. Blokující darebák vyhlédl z okna nad pláckem, seběhl a odjel. Pán mohl klidně vyjet, ale nevím z jakého důvodu se jeho vztek obrátil proti nám. Začal na nás něco křičet a když jsem řekla, že je mi líto ale nerozumím mu, tak ho to popudilo ještě víc: mě nezajímá, že mi nerozumíte, tady nemáte co parkovat ....bla bla bla bla....zavolám na vás policii. Řekla jsem mu, ať jí teda klidně zavolá, že nám snad aspoň pomůžou, že se nám asi rozbilo auto a navíc jsme se tu ztratili a rozhodně tu nehodláme parkovat. Lehce se mi začínal chvět hlas, jelikož ve svých letech nejsem zvyklá, že se ke mě někdo chová jako k uličnici. Manželovi argumenty a intonace hlasu zase začala nabírat kadence sicilliána v ráži. Pán ještě chvíli něco velmi nepřátelsky křičel, pak nastoupil do svého auta, popojel, zase vysoupil, vrátil se k nám, usmival se, konejšil nás a nakonec nám ještě poradil jak se dostat ven......během deseti sekud obrátil o 180 stupňů. Chápete to? Mě by z tolik emocí trefil šlak.

    Celkově jsem z chování Italů trochu rozpačitá. Ne že by byli přímo nepřátelští, ale na nějakou vyloženě vřelost narazíme jen občas. Jsou spíše odtažití, a hlavně je vůbec nezajímá, že nemluvíme italsky. Prostě si dál melou svou mateřštinou, jen trochu přidají na hlasitosti a jen sem tam, na znamení dobré vůle, přihodí nějaké anglické slovíčko. Na druhé straně je mi příjemná jejich vlastnost, kterou bych nazvala: „žít a nechat žít“. Dokud je nějak neomezujete, tak se o vás nezajímají  a jsou k vám spíše flegmatičí.  Je jim jedno, že si objednáte jen jedno jídlo a ještě ho jíte napůl, prostě vám přinesou druhý příbor, usmějí se a vůbec je nezajímá, jak dlohuho se zdržíte v restauraci u jedné kávy.
 


































    
     No nic, nepříjemná příhoda byla za námi, auto si to nakonec rozmyslelo a dopravilo nás v pořádku až do čtyřhvězdičkového hotelu s bazénem (na který jsme náhodou narazili na booking.com s 50ti procentní slevou, ale užívali jsme si ho pochopitelě jako za plnou taxu:-) a pak už jsem mohli začít objevovat město. Ale o tom zas příště.

pondělí 9. července 2012

Urbina


     V první  řadě bych ráda poděkovala za hezké komentáře. Normálně reaguji jednotlivě, ale teď se mi sotva podaří někde se připojit na net a usmolit krátký článeček, tak že z časových důvodů děkuji  hromadně. 
     Stejně jako Benátky a Ravenna, i Urbina je město zapsané na seznam světového dědictví UNESCO (tedy alespoň jeho historické centrum).  Je to městečko zhruba z 15. století vystavené vysoko na kopci a i sám střed je výrazně nerovný. Úzké uličky se chvíli vinou do strmého kopce,  aby mohly záhy zase  padat ostře dolu. Nebyla to ale zase tak namáhavá tůra, jak by se z popisu města mohlo zdát, jelikož díky stínu okolních domů jsou uličky dobře chráněny před sluncem (snad jen kromě široké centální ulice) a tak jdete po většinu času ve stínu. Městu dominuje vévodský palác, který je ovšem, až na menší sbírku obrazů, prázdný (žádný nábytek ani nádobí, jako na našich zámcích). Přesto je prohlídka objektu zajímavá. Nejvíc nás zaujali místnosti ve sklepení a pochopitelně několik obrazů slavného Raffaella (např La Muta). 
Samozřejmě ani tady nechyběl velký honosný dóm a několik modliteben, městečko se ale spíš než na prohlížení interiérů hodí na nějakou přjemnou procházku. Nám velmi připomnělo naše oblíbené Toledo.    Hlavně jsme se tady ale výborně najedli: králík ovoněný tolika bylinkami, hlavně koprem a také česnekem, sušená treska, pravděpodovně v něčem marinovaná a usmažená a domácí tagliatele s úžasnou rajčatovou omáčkou, to vše zalito místním těžkým červeným vínem, to je bašta která dokáže osvítit i den strávený ve středověku:)       


sobota 7. července 2012

Ravenna

     Ravenna je město v oblasti Emilia Romagna, které je známé tím, že v něm zemřel Dante, poté co byl vyhnán z Florencie (je zde pochován) a také tím, že se tu nacházejí ty nejkrásnější mozaiky v zemi.
Město není příliž zajímavé, až na historické centrum, které se mi ale v porovnání s jinými městy nezdálo příliš veliké nebo něčím zvláštní, ale jen do té doby, než jsme vstoupili do Basilici di San Vitale.
Z tohoto svatostánku se mi tak trochu podlomila kolena. Bazilika je z roku 547 a působí opravdu velkolepě. Z  "nelegálního" odposlechu anglicky mluvící průvodkyně, která se věnovala své skupince zvědavců, jsme zjistili, že v bazilice byly použity všechny známé způsoby zdobení od mozaiek, přes fresky a obrazy po vitráže atd.. Je to jedna z prvních bazilik z raného křesťanství, kdy ještě ženy a muži museli sedět v chrámech odděleně. Muži byli v hlavní lodi, pro ženy byl vyčleněn ochoz. A ještě jedna zajímavost, místo oken sloužil tenounký plát mramoru. Díky tomu byla bazilika celkem tmavá, mramor propouštěl jen trochu zlatavě zabarveného měkkého světla a to umocňovalo atmosféru uvnitř. Nádhera.
Když jsem se dozvěděla, že v Ravenně jsou nejkrásnější mozaiky, tak jsem si nedokázala představit jak krásné budou. Jak v bazilice, tak v Mauzoleu di Galla Placida (hrobka Gally Placidie, sestry císaře Honoria, která stojí hned vedle baziliky), ale také v krásné křtitelnici Battistero degli Ariani, která stojí asi o 700 metrů dále najdete honosné mozaiky nádherných barev vykládané zlatem. Ovšem kostelů zdobených krásnými mozaikami je zde podstatně víc.

     Navíc jsem si tu koupila úžasný suvenýr, z kterého mám ohromnou radost, ale o tom třeba zase až někdy příště:)
Cestou z Ravenny nás navigace pěkně protáhla strmými kopci nahoru úzkými klikatícími se silnicemi. Na každém kopečku byl nějaký středověký masivní hrad. Jednou jsme neodolali a šli se podívat. Byli jsme na celém hradu prakticky sami a výhled byl k nezaplacení.
Jak se pomalu dostáváme víc a víc do vnitrozemí jsou cesty malebnější a malebnější. Jenom si tak jezdit a kochat se je samo o sobě moc příjemné. O to příjemnější jelikož v autě nám funguje klimatizace, zatím co v některých italských objektech je vedro k zalknutí:)

Oblíbené příspěvky