Letos jsem se rozhodli zajet si na
předvánoční trhy do Vídně. Znamenalo to ale nechat naše nové
spolubydlící (Matýska a Piškota) doma samotné přes víkend.
Poprvé v našem velice kratičkém společném soužití. Vzhledem k
tomu jak moc rychle jsem si na ně zvykla a jak mi chybí, jen když
jsem o něco déle v práci, jsem z toho byla poněkud nervozní.
Rozhodně víc než kocouři. Ti to nakonec zvládli s naprostým
přehledem a náš příjezd v neděli večer neoslavili ničím
významnějším než vzájemnou rvačkou na ostří drápků.
Předvánoční Vídeň je krásná, čistá, jen lehce elegantně nazdobená – nic přeplácaného. Dokonce se v sobotu, když jsme byli zrovna na vánočních trzích u radnice, spustil z nebe sníh v tak poetické frekvenci, až to působilo jak kýčovitá hollywoodská romance. Nicméně zima a vítr nás vrátil zpět na zem, v tomto případě na rakouskou zem, tak že bylo nabíledni za prvé vypít předem nestanovené větší množství svařáku a punče (ten s Aperolem mě obzvláště zahřál), za druhé mrknout do nějaké obrazárny či galerie, v našem případě do Vídeňského kunsthistorického muzea, kde krom stálé (a moc pěkné) expozice, zrovna probíhala výstava Luciana Freuda. No a za třetí se poohlédnout po nějaké pěkné vídeňské kavárničce či restauraci.
Všechny tři body našeho víkendového
programu jsme splnili do puntíku, tak že předvánočnímu výletu do Vídně
dávám sedm hvězdiček z deseti.
Jedna
hvězdička padla na oltář extrémně malého pokoje s naprosto
miniaturní koupelnou, kde jsme měli opravdu problém se i otočit a
s výrazně měkkou nepohodlnou postelí. Druhá hvězdička se
obětovala za Španělskou jezdeckou školu, na jejíž show jsme se
nakonec nešli podívat a já toho teď hodně lituju. A tu třetí
hvězdičku má na svědomí naprosto příšerná cesta domů.
Návštěva Freeportu na Hatích, která nás přesvědčila o tom
že není outlet jako outlet a že v tomhle navíc není radno dávat si něco k jídlu. Dvouhodinová čekačka na D1 a hlavně následná zoufalá jízda po dálnici v protisměru k nejbližšímu
výjezdu.
Každopádně výlet to byl fajn.
Trochu mě vytrhl z jednotvárného šílenství práce a školy,
kterým právě teď procházím. A vytržení, nebo spíše povyražení je to, co teď nejvíc potřebuju, jelikož to největší šílenství jménem vánoce nás teprve čeká:-)