pondělí 27. února 2012

Návrat do budoucnosti

     Mám velkou slabost pro dokumenty, předevšm z oblasti historie (například velice povedená je série Hitlerovi muži), ale také cestopisy a životopisy. Mezi mé nejoblíbenější kousky ovšem patří časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové...Manželské etudy, Manželské etudy po dvaceti letech, Marcela, René, Katka. 
     Dnes jsem si na filmy Heleny Třeštíkové vzpoměla, když jsem na stránkch Reflexu viděla fotky Bobbyho Neela Adamse s názvem Age maps. Spojil dohromady dvě fotografie z různých období života jednoho člověka. Dobu jejich vzniku často dělí i desetiletí. Na jeho webu se ale nezaměřujte jen na Age Maps, i ostatní jeho práce jsou zajímavé a častokárt šokující. Já, jako milovnice Kambodži, zmíním projekt Zlomená křídla, který představuje objeti nášlapných min z Kambodže a Mosambiku. Nášlapné miny jsou v Kambodži stále veliký problém, mezi lety 1979–2002 bylo v Kambodži zraněno 40 000 lidí a 18 000 bylo zabito.

     
     Ještě zajímavější na toto téme je ovšem projekt Back to the Future (tedy Návrat do budoucnosti) Argentninské fotografky Iriny Werning. Ta se nespokojila jen s obličeji, ale nastylizovala celou postavu v duchu původní fotografie a to včetně oblečení a prostředí, častokrát až do nejmenších detailů.
      A do třetice se podíváme na dva různé lidi. Německá fotografka Frauke Theilking se ve svém projektu Generace věnuje rodičům a jejich dětem. Nejen že je zbavila všeho, co by mohlo rozptylovat pozorovatelovu pozornost, tedy líčidel, či brýlí, ale navíc je svlékla a postavila před šedou zeď.
Podobnost není čistě náhodná.




















     A na závěr už jen jedna úvaha: Proč mám ráda časosběrné dokumenty?  Asi ze stejného důvodu proč jiní sledují realityshow, jsem zkrátka voyaer:-)
Nutno doplnit že se všemi zmíněnými umělci jsem se seznámila díky Reflexu.

sobota 25. února 2012

Coffee lover

     K narozeninám jsem dostala tenhle geniálně jednoduchý kávovar Bialetti Moka Express. Měli jsme možnost vyzkoušet si ho už před časem v Římě a od té doby jsem si ho přála. Nejen že je to nekomplikované udělátko, které zvládnu hravě obsloužit i já, ale navíc umí opravdu skvělou kávu. Už teď jsem si ho zamilovala, zvlášť když použiju výbornou ručně zpracovanou Arabicu dovezenou z Dominikánské republiky.
     Další náš oblíbený způsob přípravy kávy, je ten Kambodžský (nebo Vietnamský). Pochopitelně také s použitím té správné kávy. Káva se napěchuje do vrchního sítka, které se zalije vroucí vodou a vznikne takový jednoduchý překapávač. Do této kávy se ovšem místo obyčejného mléka, používá husté slazené mléko (například Salko).

neděle 19. února 2012

Naše oblíbená místa - Kutná Hora

     Jeden z nejoblíbenějších cílů našich výletů je Kutná Hora. Byli jsme tam již několikrát a já se tam pokaždé ráda vracím. Nemůžu se nikdy nabažit pohledu na krásnou Svatou Barborku a i sama cesta vedoucí k ní kolem jezuitské koleje po terase ozdobené sochami je příjemnou procházkou. V Jezuitské koleji se nachází GASK, tedy galerie středočeského kraje. Samo město je pak plné historie vetknuté do fasád měšťanských domů.
     Nikdy se nazapomeneme cestou z chrámu Svaté Barbory zastavit v malinkatém krámku s čokoládou na Barborské ulici, kde si dáme kelímek husté horké čokolády s trochou chilli (takový malý životabudič) a když nás přepadne hlad, stavíme se ještě o pár kroků dál v staročeské restauraci Dačický.


      A teď přijde na řadu to nejlepší, návštěva Kostnice v cisterciánském klášteře v Sedlci. Je to sice trochu morbidní místo, ale atmosféru to rozhodně má. No taky aby ne, jsou to prý pozůstatky až čtyřiceti tisíc lidí, a to samo o sobě dodá místu rozhodně důstojnost.
      V létě v Kutné Hoře probíhá festival alternativní hudby Creepy Teepee. Je to určitě zajímavá akce, trochu se vymykající z konceptu ostatních open air festivalů, bohužel za nás musím říct, že nás předloni návštěva tohoto festivalu spíše zklamala. Do Kutné Hory se ale už těším. Jakmile trochu vykoukne slunčko, určitě se tam s manželem zase vypravíme.

 

středa 15. února 2012

Na pomezí Evropy a Asie

     Kdyby se mě někdo zeptal, které město Evropy je podle mě nejkrásnější, nerozmýšlela bych se ani minutu. Krásu měst těžko poměřovat,  je to pochopitelně věc veskrze subjektivní, ale je jedno město, které podle mě převyšuje ostatní nejen rozmanitostí památek, čistotou ulic, ochotou a pohostiností svých obyvatel, ale především atmosférou. Navíc je oproti takovým metropolím jako Paříž či Londýn o poznání levnější.  Je to Istanbul, město ležící částečně v Evropě a částečně v Asii, brána orientu.
     Zatímco jiná turisticky atraktivní města, předchází často až přehnaná a nabubřelá pověst o jejích krásách, tak že když tam přijedete, očekáváte skoro zázrak, Istanbul si v tomto směru nekladné žádné velké ambice.  Jak vás může překvapit například Eiffelova věž, když už jste jí před tím stokrát viděli ve filmech, nebo na fotkách a navíc je poseta tisícem turistů a čeká před ní dlouhá fronta.  Pozor, tím nechci říct, že by Eiffelovka nestála za to, chci jen říct, že příliš velká očekávání můžou předcházet následnému zklamání. Od Istanbulu nic moc nečekáte a on vás příjemně překvapí, na to dám hlavu:-)






































     Historie Istanbulu (Cařihradu, Konstantinopole či Byzantionu) sahá až do antiky a je to vidět. Na každém kroku potáte mešitu, palác či katedrálu. My jsme za pět dnů pobytu stihli bohužel pozkoumat jen malou část města, ale ty nejaktraktivnější místa, která prostě nikdo nesmí při návštěvě Istanbulu vynechat jsme prošli. Tak tady jsou:
     Palác Topkapi býval sídlem osmanských sultánů, teď je to v podstatě muzeum, kde se můžete seznámit s životem, který zde před mnoha staletími zdejší obyvatelé vedli, můžete navštívit například klenotnici plnou úžasných skvostů, původní kuchyni, sultánovu mešitu a hlavně si nenechte ujít nádherný harém.
Nádherná katerdrála Hagia Sofia s ohromnou kupolí a zdmi pokrytými spoustou krásných mozaiek byla původně vystavena jako křesťanská bazilika. Později byli přistavěny minarety a katedrála byla přestavena na mešitu. Každopádně je zde jasně patrný mix obou náboženství. V současnosti slouží üž jen jako muzeum.
Naproti katedrále stojí Modrá mešita, uvniř už prostší, ale také krásně zdobená s měkoučkým kobercem a ohromnými lustry zavěšenými proklatě nízko (vzhledem k rozloze mešity).



         K pompéznímu sídlu Dolmabahce na břehu Bosporu dojedete tramvají. To je mimochodem nejlepší a velmi snadný způsob přepravy ve městě. Platíte při vstupu na nástupiště (procházíte turniketem) a pak už je jedno jak daleko jedete. Dolmabahce vám možná trochu připomene okázalost barokních zámků, jako například Schonbrunn, ale s ještě větším množstvím zlata a zdobnosti.  Na to já moc nejsem, ale bohatě zdobená budova rozlehlého empírového paláce umístěná na břehu vody určitě stojí za prohlídku.
Já osobně byla naprosto u vytržení z Jerebatanských cisteren. Obrovská podzemní zásobárna vody z 6. století s třistatřicetišesti krásnými, často zdobenými sloupy je magické místo. Prohlédněte si hlavu medúzy a poseďte u kávy. Mě to nadchlo.


     Obrovské tržiště s názvem Velký bazar je jen jedno z mnoha ve městě. Jsem na šperky docela vybíravá, ale tady jsem nenašla jediný, který by nebyl úžasný, originální, skvostně propracovaný, no zkrátka který by se mi nelíbil. Je na vás jeslti si troufnete kupovat šperky na tržnici, ale podívat se prostě musíte. Kdo je na šátky a šály jako já, tak si tu taky přijde na své:-)
Jeslti vám zbude den navíc, určitě se běžte podívat do zdejšího Archeologického muzea. Jsou tu jedny z nejzajímavějších sbírek světa, například socha Alexandra Velikého, mozaiky z Babylonu, Alexandrův sarkofág, maketa Trojského koně a další množství soch a nálezů. Nás návštěva muzea příjemně unavila, tak že na závěr našeho pobytu jsme zašli do Hammamu. Nikoli do toho určeného turistům, kam místní turistické agentury organizují zájezdy, ale do obyčejného místního. Byli tam samí chlapi, které jsme přes den potávali na ulici - zelinář, automechanik (hammam byl totiž kousek od místa kde jsme bydleli). Postupně se všichni vytratili a nechali nám prostor. Nebudu vám to popisovat, ale hammam je slast. Prostě si tam zajděte a uvidíte. Turci zkrátka vědí co je pro ně dobré.


     Je to sice už asi 3 roky co jsem byli v  Istanbulu, tak že si už nepamatuji v které restauraci nám chutnalo, ale můžu doporučit úžasný a velmi útulný dřevěný hotel kousek od Modré mešity s názvem Deniz Konak. Cena byla akceptovatelná, na recepci byli většinou studenti, velmi ochotní konverzovat a poskytnout nám tipy na nejlepší restaurace a hospůdky, a na střešní terase se podávala snídaně, ale jídelna byla otevřená non stop, tak že i po návratu z výletu jste si mohli dát kafe a sušenku  (samoobsluha).

     Město bylo neuvěřitelně čisté, na zemi nenajdete jediný papírek, či vajgl. Všude jsou metaři kteří neustále píglují ulice. Tady by bylo asi na místě podotknout, že v Istanbulu jsme nebyli v létě, ale v zimě, tedy o vánocích. Možná proto se nám tam tak líbilo, jelikož turistů bylo zřejmě  o poznání méně než v sezóně (ale to nedokážu posoudit). Nikdy nezapomenu jak jsme si na poloprázdných čistých širokých ulicích dávali štědré porce teplých kaštanů z pojízdných stánků, jak jsme posedávali nad mátovým čajem s piniovými oříšky v malých broušených sklínách,  nebo když jsme si u místního zelináře za babku koupili asi 3 kila naprosto skvostných mandarinek čerstvě utržených, ještě se zelenými lístečky ze stromu. Také se nám stalo, že nás majitel místní restaurace (na první pohled kápo čtvrti) pozval na čaj. Když jsme odmítli, tak se do nás pustil, že jsme nezdvořilí, tak že jsme nakonec svolili, seděli uvnitř restaurace sami s jeho kumpány a nechali se asi hodinu zpovídat a hostit čajem a pistáciemi. Prostě jsme ho jen zajímali a chtěl se o nás něco dozvědět.
     Na závěr už jen dodám, že pokud jste milovníci koček, připravte se, že tady potkáte ty nejkrásnější exempláře s huňatou leskou srstí a mohutnou postavou. Koček tu je spousta, jedna byla dokonce i v Hagia Sofii, tak že se zdá že Turci jsou kočkomilci.....tak jako my.

čtvrtek 9. února 2012

Proč neslavím narozeniny.

     Ano, dneska je ten velký den, v který jsem před blablabla lety poprvé spatříla světlo světa. Již od mládí jsem tak nějak intuitivně nechápala, proč bych ten den měla být velebena já. Nakonec já jsem se přeci jen tak nějak svezla na vlně plodové vody a navíc si to ani nepamatuju. Myslím, že ten den by měla být oslavována a obdarovávána spíše moje mamka, která si to určitě pamatuje velmi dobře. Ale společenská pravidla tvrdí něco jiného, tak že hurá.....dnes jsem brzdej grl:)
     Ale důvod proč neslavím narozeniny je jiný. Co se dá slavit v únoru? Podle mě je únor nejžalostnější ze všech měsíčků sedících kolem vatry...neoholený, prochřadlý, s kapičkou u nosu.
Každý měsíc má něco do sebe. V prosinci jsou vánoce, leden je plný nových začátků a předsevzetí, v březnu se probouzí příroda a chystá se na jaro, duben je ve znamení velikonoc, květen zase ve znamení lásky, v červnu přichází léto a my se poprvé koupeme, v červeneci a srpnu jsou nejlepší pařby, festivaly a výlety, prostě prázdiny. Nejraději mám zářijové babí léto, v řijnu dostane příroda ty nejkrásnější  barvy a listopad to jsou dušičky a "oduševnělé" myšlenky.  A únor? To je jen zima a žádná sranda. Navíc nemá pokaždé stejný počet dní, tak že působí jen zmatky. Kdo by chtěl co slavit v únoru, všichni jsou ještě přepití a přejedení ze Silvestra. V únoru se dá s úspěchem dělat jen jedna věc. Spát.
     Další důvod je ten, že nejsem ráda středem pozornosti. Tedy nevadí mi něco vyprávět nebo přednášet větší skupině lidí, dokonce mi nevadí ani před lidmi zpívat. Něco jiného ale je, když se větší množství lidí, sejde někde jen kvůli mě. Často mám, pod tlakem představy, že by možná raději byli někde jinde, tendenci je všechny bavit a přehnaně se o ně starat. A ať se snažím sebevíc, nikdy nejsem spokojena a podléhám pocitu, že se možná dostatečně nebavili a že jsem se měla snažit víc.
     Ale ne že bych se oslav narozenin vzdala úplně. Například dárky bez problémů přijímám:-) V práci jsem dokonce obdržela několik kytiček. Sedět na gauči a popíjet Merlota mi taky nedělá problém. A navíc to o víkednu oslavím s rodiči.
Tak že všechno nejlepší a hlavně to zdraví:-)

úterý 7. února 2012

Nostress

     V neděli jsme v rámci výletu do Prahy, zašli na oběd do restaurace Nostress Cafe Restaurant. Naprosto mě zde uchvátil dezert, ale pochopitelně mu předcházely i jiné pokrmy.
Jako předkrm jsme si dali polévku z dýně se šafránem a smaženými mořskými řasami.  Byla skutečně vydatná a krásné žlutooranžová, zároveň ale chuťově trochu fádní a nevýrazná.
Manžel si pak dal pečné jehněčí ve vlastní šťávě s medem, polentou a zeleninou a to byla opravdu lahůdka. Maso bylo křehké, výborně ochucené, prostě slast na vidličce (i když v rámci objektivity musím podotknout, že kotletka přecijen potřebovala ještě pár minut v troubě, kolínko se ovšem rozplývalo na jazyku). Já měla grilovaného lososa s ragů se zeleninou a slávkami. Jídlo bylo výrazně cítit rybinou (popravdě, víc než mi bylo milé) a také jsem nečekala že omáčka bude až tak vodová. Nějak jsem nevěděla co s tou spoustou vody na dně talíře dělat. Na druhou stranu musím říct že chuťově  bylo jídlo také výborné a překvapivě velmi vydatné.
No a pak přišel zlatý hřeb, tedy dezerty. Já měla již zmíněný dezert Pavlova s mangem a krémem z bílé čokolády, navíc přelitý šťávou z mučenky. Manžel měl belgický dezert Voltaire se sedmdesátiprocentní čokoládovou pěnou. Oba byly výborné, ale ten můj byl navíc ještě božský:-)
Suma sumárum, jídlo bylo výtečné, ale vzhledem k poměrně vysoké ceně, doporučuji zajít si do restaurace ve všední den, kdy nabízejí v době oběda, až  do 16 h výhodné dvou, nebo tříchodové menu za slušnou cenu. Ovšem zajít si sem na kávu a dezert, to považuji přímo za povinnost:-)



neděle 5. února 2012

Co tím chtěl LaChapelle říct?

     Jelikož se mi konečně podařilo udělat všechny zkoušky i zápočty, chtěla jsem to okamžitě oslavit nějakým povyražením (rozuměj: výletem). Už delší dobu jsem měla políčeno na výstavu Tak pravil LaChapelle v Rudolfinu, tak jsme se na ní dnes vypravili.
převzato z http://boxandline.us/
Převzato z http://nicolle82.webovastranka.cz/

převzato z http://chunnel-vision.com/
     David LaChapelle je významný americký fotograf. Během své tvorby se věnoval jak umělecké tak i  módní fotografii a je považován za zakladatele surealismu v reklamní fotografii. Je často kopírován  a ovlivnil desítky dalších autorů. Výstava je retrospektivní, tak že zahrnuje jak rané fotografie z poloviny 80. let, tak jeho nejznámější díla, nechybí ani monumentální dílo Potopa (třetí obrázek), či fotky slavných osobností. Mě asi nejvíce oslovil soubor "Americké vzpomínky", kde autor použil skutečné polaroidové snímky momentek běžných američanů ze sedmdesátých let a doplnil je o artefakty spojené s násilím, militarismem a přehnaným americkým nacionalismem, a také soubor květinových zátiší (bohužel nepamatuju si přesně název).  LaChapellovi fotografie jsou na první pohled šokující, plné symboliky, sociálních a náboženských odkazů a výrazných kontrastních barev a také ironie a sarkasmu (například fotka "Samozvaný mučedník a 72 panen",  kde jsou panny nahrazeny panenkami Barbie v šátcích a burkách).
     Původně jsem chtěla náš dnešní výlet pojmout velkoryseji a navštívit ještě další výstavy (měla jsem například zálusk na  Carský dvůr pod železem Romanovců), ale předchozí výstava byla tak obsáhlá a zima tak ukrutná (když už zažíváme ruskou zimu, není třeba ještě chodit na ruskou výstavu), že jsme zašli už jen na oběd a jeli domů.  Oběd se ale také výrazně povedl. Byli jsme v restauraci Nostress cafe restaurant, kde jsme měli výborné jehněčí, lososa a naprosto skvostné dezerty.  Dezert Pavlova s mangem a krémem z bílé čokolády mi vynahradil celý ten měsíc učení:-)


Oblíbené příspěvky