Díky Zvonimírovi

     Zvonimir Golob byl chorvatský básník a překladatel. 1. června uplynulo 15 let od jeho smrti. Nic jiného o něm bohužel nevím, přesto jsem mu neskonale vděčná. Dokázal totiž ve mě, drsné, cool teenagerce, která chodila jen v černém, vykřesat alespoň trochu romantiky. Jeho milostné básně mě dojímaly a těšily celou mou pozdní pubertu.
Pořád si některé z nich pamatuji. Nedokážu ani teď, s odstupem času, objektivně posoudit kvalitu veršů, váže mě k nim totiž silné pouto mých raných lásek, tak že pro mě mají hlavně citovou hodnotu.
Děkuji svojí kamarádce Hance, že mi Zvonimírovy básně před necelými dvaceti lety představila:)

Hrdličky v lese

Neznám tě, řekl, už si nevzpomenu
na jméno v písku, na zracenou ženu.
Neznám tě, řekl, s někým odešla jsi,
sám přišel zpátky, kde tě nechal asi?
Neznám tě, řekl, ve tmě která zebe,
ztratili jsme se, ty mne a já tebe.
Nezám tě, řekl, z dálky zní hlas zvonu.
Ty ve mně - a já v tobě neutonu.
Neznám tě, řekl, zarostla tě tráva,
vedle mě v noci někdo jiný spává.
Neznám tě, řekl a pak zhasil svíčku.
Nepoznám ani té rty při měsíčku.
Neznám tě, řekl, v otevřených dveřích.
Už máme oba stříbro na kadeřích.
Neznám tě, řekl a šel nocí sinou.
Hrdličky v lese. Měsíc nad hladinou.


Listí patří bouři

Nikdy z žádné písně nevyloučíš pěvce.
Slza patří oku, i když plakat nechce,
bolest rtům a řeka moři, jež se pění,
listí patří bouři. Ona se mnou není,
sním, že o mně sní. A trnu beznadějí.
Mrtvá je ta ruka., jestli není její.
Dýka patří ráně a krev patří zemi,
rozhozené ruce času s rafijemi,
ztracený pták hejnu . Komu patříme my?


Existuješ, tedy jsem

Existuješ, tedy jsi...stulená kdesi ve mně,
ztracená v hloubi lesa, zmatená a ničí,
nahá jak ruka napřažená němě
k plaménku vzpomínek, jež ve mně vřou a křičí.
Existuješ, tedy jsem...ve tmě černé jak hlína,
v ptákovi, vodě, písku, v ráji nahých dětí,
v hasnoucím ohni, který se ještě vzpíná,
v růži jež ve mně tiše opadává.
Jsme tady - jeden v druhém
přibití sny jak hřeby.
Oba jak jedno moře, jak hejnlo racků v nebi.