pondělí 30. ledna 2012

Vánoce na Mekongu aneb na návštěvě u Khmérů....část II.

     V Kambodži nás asi nejvíce uchvátily ruiny v Angkoru. Angkor je chrámový komplex na rozloze zhruba tříset kilometrů čtverečních. Nejznámější chrámy ovšem stojí v blízkosti Siam Reapu. Jedná se o hlavní sídlo khmérské říše z 9 - 15 století. Chrámy byly dlouho ukryty zapomenuté hluboko v džungli. Až v 19. století byly znovuobjeveny a svět se s nimi mohl seznámit. Každý chrám je naprosto jiný. Jiná architektura, jiný stavební materiál, jiné zdobení, podle toho, který panovník jej nechal vystavit. Některé chrámy jsou budhistické a některé hinduistické a nechybí ani civilní budovy.Vstupenky se kupuji na jeden, tři nebo sedm dní. My zůstali tři dny a snažili se prohlédnou si co nejvíce, z ohromného množství chrámů a staveb. Vzpomenu na ty, které mi utkvěly v hlavě.
     Především Angkor Wat, jehož tři věže se staly symbolem země a najdete je na kambodžské vlajce.



    Zajímavý Bayon, kde se na vás ze všech věží záhadně usmívá ohromná tvář vládce Džajavarmana VII. Tváří je zde prý víc než dvě stovky a jejich výraz se může směle rovnat proslulému úsměvu Mony Lisy.



     Nádherný růžový chrám Banteai Srei se snad nejlépe zachovalými basreliefy na zdech
chrámu z narůžovělého pískovce. To je opravdový klenot.


   
































    Ta Prohm je z Angkorských chrámů asi nejznámější a to díky filmu Tomb Raider s Angelinou Jolie. Hlavní roli tu hraje příroda. Džungle začala během staletí vrůstat do stavby. Mohutné stromy prorůstají zdmi rozsáhlého chrámu a "tečou" přes něj tak úžasným způsobem, že právě Ta Prohm je díky tomu jeden z nejnavštěvovanějších chrámů v Angkoru.



     Můj nejmilejší je ovšem Preah Khan. Napůl rozbouraný labyrint z části pokrytý mechem, kde jsme se málem ztratili a nemohli najít ten správný směr, když už se večer začalo stmívat a dokola z džungle se začaly ozývat strašidelné zvuky. Nezapomenutelný zářitek.




     Kbal Spean je asi 30 kilometrů vzdálené místo. Tuktuk na vás počká na silnici a vy se pustíte džunglí vzhůru do mírného kopce až dorazíte k říčce s nepříliš velkým, ale přijemně osvěžujícím vodopádem. Není to na koupání, ale nohy si určitě smočíte. Do skalnatého dna řeky jsou vytesány reliefy a tajemné lingami. Velmi příjemné a osvěžující místo.
      A na závěr západ slunce nad Angkorem....zkrátka kýč jak bič:)

středa 25. ledna 2012

Ocenění

     Přesto, že se v komunitě" blogistů" považujeme za skutečné greenhorny, dostalo se nám té cti, že jsme od naší milé blogové kolegyně Petry obdrželi ocenění. Moc za něj děkujeme a vážíme si ho.
Nevím přesně jak to s takovým oceněním chodí, ale na jiném blogu jsem si přečetla pravidla, snad správná...poslat ocenění dál, pěti oblíbeným blogům. To ale není vůbec snadné, jelikož každý blog má své kouzlo a já bych jich chtěla ocenit hodně, ale pokusím se tedy vybrat.
      Ocenění bych ráda poslala:
 - krásnému blogu plnému designové inspirace, milé blogerky Čáryfučky
 - originálnímu blogu na který se vždycky ráda podívám, mé oblíbené autorky Ivy
 - blog který příjemně spojuje nejen dobré jídlo, ale taky cestování, od dvojice, která si říká dva blázniví
 - Iva má nejen hezký blog plný nostalgické krásy, ale také byla naše první pravidelná čtenářka. Děkujeme:)
 - krásném blogu Lenky a Jirky za jejich nádherné fotky a toulavé botky.



sobota 21. ledna 2012

Nuda v lednu

     Je zkouškové období. To znamená že chodím do práce, odpoledne se učím a v mezičase absolvuji ty pekelné zkoušky či zápočty. Mám za sebou svůj první semestr a před sebou ještě dvě zkoušky, které mě dělí od toho druhého. Musela jsem se především naučit, jak se vlastně učit a to bylo asi nejtěžší. Můj manžel je pro změnu zavalen prací, tak že naše lednové aktivity se smrskly na sezení před počítačem a polohlasné drmolení látky. Počasí nám k tomu trochu nahrává, jelikož se najednou zbláznilo a uvědomilo si, že je vlastně leden a že nevyčerpalo ještě ani desetinu sněhu přiděleného na letošní zimu, tak že začalo zasypávat už skoro probuzenou přírodu. Já se už jako blázen těším na nějakou aktivitu nebo výlet a ve volných chvílích už spřádám plány kam vyrazíme.
     Jediná aktivita, krom těch pracovních a školních, je tedy teď pro mě občasné zařizování nákupů. Při této příležitosti jsem, v nedůstojném prostředí nákupního centra a jen na telefon, vyfotila jakousi přehlídku zvířat ze starého železa, mající za úkol udělat reklamu firmě zabývající se recyklací a zpracováním kovového odpadu. Nu recyklace je správná věc a zvířátka jsou moc pěkná, ne?

































úterý 10. ledna 2012

Vánoce na Mekongu, aneb na návštěvě u Khmérů

     "Kambodža". Kdysi mi to znělo exoticky, vzdáleně, tak nějak upatlaně, ale zároveň i velmi přitažlivě. To se ale změnilo, teď mi to zní stejně povědomě, jako když vyslovuji jméno ulice ve které bydlím, či svého rodného města. Může se to zdát trochu přehnané, přitažené za vlasy, ale je to tak. Kambodža mě už nikdy nenechá chladnou a kdybych se vyžívala v patetickém vyjadřování, jistě bych řekla, že jsem tam nechala kousek srdce. Proč je Kambodža tak úžasná? Ze spousty důvodů.
     Návštěva Kambodži je směsí všeho, co pro nás dělá cestování skutečně atraktivním. Máme rádi akci, ale i odpočinek, a Kambodža to umí naprosto dokonale vyvážit. Přiletěli jsme do Bangkoku a do Kambodži se dostali přes přechod Poipet. Zemi jsme tedy prozkoumali od severu k jihu.
Sever, tedy konkrétně Siem Reap, pro nás znamenal poznávání historie a kultury. Chrámová oblast Angkor mě naprosto uchvátila a mít víc času, vydržela bych tam klidně měsíc (nebo půl roku). Centrální část pak byla ztělesněním dobrodružství, okořeněná zdáním nebezpečí (ale to jen díky Phnompenhu). Zde by bylo asi na místě zmínit, že jak moc se nám líbila celá Kambodža, tak málo se nám líbilo její hlavní město, odtud jsme hodně rychle utekli. Jih pak byl o té odpočinkové části, válení se na pláži, užívání si pozornosti uhihňaných křehkých kambodžanek (opravdu tu pozornost nevěnovali jen manželovi, i když jemu hlavně, ale část jsem si jí ukořistila i já) a další klasické dovolenkové radosti.
     Většina obyvatel Kambodži jsou Khmérové budhistického vyznání a skoro 50% obyvatelstva je ve věku do 15ti let. Gramotnosti ovšem dosahuje jen asi 70% lidí. Je celkem snadné domluvit se anglicky, ale byla  i místa kde jsme nemohli sehnat nikoho kdo by rozuměl. Všichni se ovšem vždy snažili (pomocí rukou, nohou, gest) nám pomoci. Lidé jsou neobyčejně ochotní. Například....strážník nám volá taxíka vysílačkou, když nemůžeme žádného sehnat a pak za námi běží s batohem, který jsme si zapoměli v restauraci. ....nebo....Když nám v mopedu došel benzín, kolemjedoucí mopedista svezl manžela k "pumpě" (stánek s lahvemi od coca coly naplněnými benzinem), ale peníze za odvoz si nevzal. V tak velice chudé zemi je to neuvěřitelné. V Kambodži je nejnižší kriminalita ze všech asijských zemí a navíc tu lidé nejsou "zkažení" masovým turismem. Jsou místa na Zemi, a bohužel i v Asii,  kde místní vidí v turistech jen rychlý a snadný zdroj peněz a nechají si zaplatit i to,  když se třeba jen zeptáte na cestu. V Kambodži to tak není, lidé jsou v mnohém velmi nezištní, až nás to někdy vysloveně překvapilo. Například hned na začátku cesty jsem omarodila (asi z klimatizace v hotelu v Bangkoku). Druhou noc v Siam Reapu manžel rychle usnul a já nemohla spát, strašně mě bolelo v krku a neměla jsem vodu, tak jsem se v noci vypotácela ven. Nějací kluci mě potkali a ptali se jestli něco nepotřebuju. Říkám, že mi není dobře a sháním nějakou balenou vodu.- Kde bydlíte a jaké číslo pokoje máte? Tak se tam vraťte a my vám ji doneseme.- Za pět minut klepali na dveře s velkou láhví. Jasně že jsem jim nechala něco od cesty, ale neřekli si.
     Někdy to vypadalo skoro tak, jako by na nás místní dávali pozor, aby se nám nic nestalo. Dokud sem totiž budou jezdit turisté a budou se tu cítit bezpečně a spokojeně, tak sem pochopitelně přinesou i peníze, a to si zde uvědomují víc než kdekoli jinde.
     I přesto, že řada kambodžanů ovládá jen několik slovíček v angličtině, vždy s nimi byla úžasná legrace. Rádi vtipkují a nutno říci že velmi často na náš účet ( inu byly jsme mezi nimi něco jako dva Guliverové v zemi trpaslíků). Když třeba chtěla drobná masérka, neznalá angličtiny, zhodnotit moje tělo (jen v rámci masáže, s ohledem k tomu, že ona vážila tak 40 kg a nedosahovala mi ani po prsa), řekla prostě: "Madam mňam, mňam" ....a bylo jasno:-)  Dělají si ale legrácky i mezi sebou. Je to nakažlivé a kupodivu velice blízké našemu smyslu pro humor.
     Kambodža je z našeho pohledu velmi levná. Rádi dobře jíme a tady jsme si užili exotického ovoce, asijských jídel, plodů moře (na kraby jedine do Kepu) i celkem ucházejícího piva a koktejlů. Je snadné cíti se tu opečovávaný. Celé pobřeží v Sihanukville je poseto pohodlnými vypolstrovanými lehátky a slunečníky za jejichž použití nemusíte platit, prostě si jen budete občerstvení kupovat v restauraci, ke které patří. Neustále tu navíc obcházejí pouliční prodavači s pamlsky a nápoji za pár rielů, či vás za babku skvěle namasírují, nebo vám ošetří spálená záda čerstvými listy aloe vera. Když už se vám nechce lenošit, můžete se jít například potápět (viditelnost ale nebyla nic moc), nebo na trek do džungle. No a večer se tu paří stejně dobře jako všude jinde:)
     Vzhledem k minulosti Kambodži, kdy levicoví Rudí Khmérové v čele s Pol Potem dokázali během 4 let své vlády zlikvidovat víc jak 2 miliony obyvatel (převážně intelektuály a městské obyvatelsto) je snadné pocítit jakousi podobnost či spojitost s naší republikou. Československo-Kambodžské vztahy byly vždy nadstandardní, vždyť v 60. letech jsme Kambodži poskytly hospodářskou pomoc, která ji krom jiného také dopomohla k získání nezávislosti. Můj manžel má navíc osobní spojení s Kambodžou díky své babičce, která měla v 60. letech na bytě (sice jen krátkou dobu) syna kambodžského krále, nyní již současného krále, Norodoma Sihamoniho, který v té době v Československu studoval tanec. Manželova maminka pak měla na své svatbě jako "něco půjčeného" vzácnou brož od královny, matky Sihamoniho.

     To je jen několik málo důvodů, proč máme tak rádi Kambodžu, vůbec jsme se nedostali k tomu, jak je tam krásná příroda, národní parky, slavnosti, nádherné apsary a spousta dalších věcí. O tom třeba zas někdy příště.

sobota 7. ledna 2012

Ruský ortodoxní kostel v Drážďanech

     Už tolikrát jsem kolem něho jela a vždycky s obličejem obdivně přisátým k okýnku auta, aby mi neunikla žádná kupolka. Je to prostě krasavec. Dnes bylo kolem obzvlášť živo, asi proto, že právě probíhají pravoslavné vánoce. Sice bylo hrozné počasí, foukalo a pršelo, ale přemluvila jsem manžela ,ať na chvíli zastaví. V tom nečase jsme ho příliš neprozkoumali, ale alespoň jsme si ho vyfotili.































    




     A ještě jednu fotku tu mám. Je to dáreček, který jsem dostala od moc šikovné blogerky Lezarts.
Moc mě potěšil a děkuji za něj.

středa 4. ledna 2012

Sen o Asii

     Jen ten, komu se někdy podařilo vyplnit si nějaký svůj sen, ví, jaká je to slast. Nemyslím tím "cíl", ty si plníme všichni - naučit se anglicky, dostat se na školu, zhubnout 10 kilo. Splnit si takový cíl je jistě fajn, ale vzápětí, hned po příjemném pocitu zadostiučinění, přijde další pocit, díky kterému se nám v zátylku usadí kacířská myšlenka: "10 kilo dole je super, ale není to málo? Což takhle shodit dalších 5", nebo "státnice z angličtiny to je paráda, ale jeden cizí jazyk prostě nestačí". Vytyčování si vyšších cílů a posouvání hranic nás bezesporu žene dopředu, ale SEN... to je podle mě něco docela jiného.
     Vyrůstala jsem v době, kdy vrcholem exotické dovolené byla návštěva Zlatých písků v Bulharsku (jistě to přeháním, někteří vyvolení se dostali až na Kubu, já to ale nebyla). V té době jsem vůbec neuměla snít. Nevím proč, asi nebylo o čem....bylo tak nějak jasné, že stejně jako stovky mých vrstevnic dodělám školu, upíchnu se v nějakém úřadu, vdám se...a tak dále. Vlastně myslím, že díky tomu pořád, i když mám na krku téměř čtyři křížky, nevím čím chci být až vyrostu:-). Když jsem si totiž později po revoluci uvědomila jaké množství možností ve svém životě mám, zatočila se mi z toho hlava a chtěla jsem zkusit všechno (i když dohromady nedokončila nic, bohémský život si vybral svojí daň:-).
     Každopádně cestování se stalo mojí velkou vášní a touhou. Moje první velká cesta mě asi 6 let po revoluci zavedla na víc jak rok do Ameriky. Kdeže by mě napadlo, že někdy uvidím Sochu svobody.
Mojí vysněnou destinací byla ale vždycky Asie. Především tedy Tibet. Brzy jsem ale pochopila, že ten Tibet do kterého chci jet já, je svobodný Tibet, plný mnichů a lámů, tak jak jsem ho znala z knížek T.L. Rampy (ať už je jeho původ jakýkoli) a takový Tibet, že už prostě nenavštívím. Později jsem se dosala na necelý měsíc do Indie, ale ani to nebyl ten pravý cíl. Trvalo to ještě nějaký pátek, než jsem dokázala identifikovat svůj sen. Procestovat Barmu, Vietnam, Kambodžu a Laos.
Když jsem před dvěma lety plánovala svou vysněnou cestu, rozhodla jsem se, že se nebudu honit a vyberu si jen jedno místo.  Byla to tedy pak už spíše intuice, která mě zavedla do Kambodži....a nebo možná karma:-). Kambodža se totiž mě i mému manželovi dostala hluboko pod kůži a oba věříme, že se tam ještě jednou podíváme.
     Tak že před dvěma lety jsme se rozhodli, koupili letenky, připravili itinerář a ..........





neděle 1. ledna 2012

Good bye 2011

Tak jsme se rozloučili s rokem 2011, i když trochu netradičně. Bohužel mě postihla jakási otrava z jídla a poslední den roku jsem strávila......škoda mluvit:-). Tak že z oslav Silvestra nebylo nic. Tak alespoň dnes, první den nového roku si připomeneme co pěkného nám dopřál rok 2011 a proč jsme ho měli tak rádi:
 - dostala jsem jeden z nejhezčích dárků k narozeninám, hedvábný šátek Hermés, který jsem si už roky přála
 - konečně jsem se přihlásila na vysokou školu.
 - manžel odešel z práce zakusit nejistý chlebíček soukromého podnikání a.....daří se mu.
 - užili jsme si báječnou dovolenou na Islandu
 - oslavili jsme třetí výročí svatby, tedy koženou svatbu....co dodat:-)
 - objevili jsme a zamilovali se do seriálů The Big Bang Theory a Jmenuju se Earl.Sranda prostě musí  být:-)
 - skvělý film "Fighter" s Christianem Bale a "Počátek" s Leonardem DiCapriem.
 - spousta báječných výletů, které jsme si moc užili. Nejvíc ten do Madridu.
 - koncert Laco Deczi a Celula New York...jako téměř každý rok.
 - několik hodin cestování vlakem, díky několika školením v Brně...ve vlaku jsem seděla asi po deseti letech.
 - po loňském objevení čaje Dilmah Morocan Mint, jsme letos objevili Ahmad Cinnemon Rooibos a tak si posíli naší čajovou obsesi
 - kašmírový svetr (a navíc krásně zelený)
 - začali jsme psát tento blog
 - a ještě spoustu dalších věcí, zážitků a zkušeností.
Krom toho jsem letos leccos pochopila a v lecčems ještě pořád tápu, jako každý rok:)
Přeju nám i vám vše nejlepší do nového roku.

Oblíbené příspěvky