Prague food festival 2013

     Nejezte blbě....to bylo motto letošního Prague Food Festivalu. Uskutečnil se sice už během posledního květnového víkendu, ale vzhledem k tomu, že to bylo v době mého blogerského útlumu, zmíním se o něm až dnes.
     Bylo chladné počasí a pršelo, což bylo vlastně na jednu stranu dobře, jelikož i tak se u stánků tísnilo tak velké množství lidí, že kdyby se jich díky pěknému počasí mělo dostavit ještě o něco víc, už bychom se asi k žádné dobrotě nedostali. Bohužel, jak podle našeho názoru, tak i podle našich přátel, s kterými jsme se na festivalu potkali, měl letošní ročník podstatně nižší úroveň než ten loňský. Jako by si restaurace už přestaly dávat záležet, a to nejen na jídle, ale i na prostředí. Nikdo neuklízel stoly, jídlo jsme několikrát dostali studené a tak podobně. Pochopitelně je možné, že jsem zkrátka jen neměli štěstí.
     Každopádně největším zklamáním bylo asi to, na co jsme se nejvíc těšili. Restaurace hotelu Yasmin měla na repertoáru sarančata s bulgurem, cvrčky v mangovém chutney a švába se salátem a pancettou. Sarančata byla chutná, příjemně křupavá a pikantní. Vše ostatní ovšem nestálo za nic. Jídlo bylo studené a bez konceptu. Cvrčci se ke studenému mangu vůbec nehodili. Měli jsme pocit že restaurace uvařila nějaká jídla do kterých prostě přidala hmyz, nikoli že koncipovala hmyzí pokrm. Šváb byl odporný. Jeho tvrdé krovky se nedaly rozkousat a drásali patro. Restaurace nabízela ještě štíra s rukolou, ale to už bylo trochu dražší jídlo a po zkušenostech s hmyzem jsme to už nevyzkoušeli.
     Naopak nejvíc nám chutnalo v restauraci AvantGarde. Jejich tataki z tuňáka, či pečený steak Top Blade prostě neměly chybu.
     Suma sumárum, zdá se, že se zvyšující se popularitou a rozrůstáním se festivalu, tak trochu klesá jeho úroveň. Naštěstí se alespoň nejedná o přímou úměrnost :-)

Ich bin ein Berliner....na jeden den

     Do Berlína to máme co by kamenem a ještě jsme tam nikdy nebyli (krom letiště). No není to ostuda? A tak jsem minulý pátek napsala manželovi SMS: "Na zítřek jsem připravila bezva výlet, těš se." No a on se tedy těšil...myslím. A měl na co.
     Jelikož nemáme tu jejich emisní známku a nemohli jsme tedy do centra města, nechali jsme auto na neplaceném parkovišti na Innsbucker plaza a metrem dojeli rovnou k TV věži. Pokud plánujete její návštěvu doporučuji vám zakoupit si lístky dopředu. Nás po zakoupení vstupenek neminula dvouhodinová čekačka.  Naštěstí je Berliner dom a Nikolaikirche blíž, než se zdálo na mapě, tak že jsme měli co dělat.
Z věže je prý za jasného počasí vidět až 70 km (dle obsluhy výtahu). Výtah vás vyveze nějakých 307 m vysoko. Samotná věž i se špičkou má ovšem 365 metrů. Výhled je příjemný a navíc si v horním patře můžete dát něco k snědku nebo k pití. Nemyslím si zrovna, že tamní kuchyně je nějaký kulinářský zázrak, ale kávu a zákusek jsme si dali, kdy se člověku zas poštěstí hodovat tak vysoko. Vyplatí se rezervovat si dopředu stůl u okna, jelikož o ty je pochopitelně velký zájem. Podlaha v restauraci se pomalinku otáčí, tak že si můžete vychutnat tři sta šedesáti stupňový výhled.

     Co nás ovšem v Berlíně zaujalo, byl fakt, že tu ještě frčí takové retro aktivity, jako je prodej východoněmeckých vojenských čepic a dokonce i skořápkáři tu byli obklopení davem a lákali na své nastrčené kavky naivnější kolemjdoucí. Nám se to zdálo téměř neuvěřitelné. Je snad něco takového k vidění i v Praze?

     V Berlíně je plno příjemných zákoutí, nám se například moc líbilo na překrásném náměstí Gerndarmenmarkt, kde jsou dva nádherné dómy. My jsme se tam dostali když už se trochu smrákalo. Schody u budovy divadla byly poseté lidmi. Uprostřed hrál nějaký muzikant na xylofon, jakmile skončil ozval se ze vzdálenějšího koutu náměstí saxofonista. Lidi jen tak posedávali, tleskali, nikdo nikam nespěchal.....jen my, chtěli jsme stihnout ještě Braniborskou bránu. Ta nás nakonec vlastně ničím nepřekvapila. Je to takový fotogenický symbol Berlína a je potřeba se před ním pochopitelně vyfotit. Kousek za bránou jsem se ještě podívali na památník holokaustu. Holocaust Mahnmal tvoří různě vysoké betonové kvádry (je to prý asi 2700 kvádrů na ploše 19 tis m2) pod nimiž se nachází muzeum holokaustu. Vlastně nevím co si o tom místě mám myslet. Zdá se mi že to většina návštěvníků považuje spíše za příjemné bludiště uprostřed města a naprosto tomu chybí pieta, na druhou stranu proč by se takové vzpomínkové místo nemohlo stát součástí města, kam si lidé budou chodit posedět a odpočinout.

     Jeden den na Berlín rozhodně nestačí. Tohle moderní město, jako by se trochu zaseklo v osmdesátých letech, v době své největší slávy, přesto má stále co nabídnout. A my si uvědomujeme, že jsme zatím to nejlepší vlastně neviděli. Těšíme se že se sem vrátíme, třeba na pár dní a ochutnáme z Berlína podstatně víc.

Kex, čili keks, čili sušenka

     Včera jsme zajeli do německého nákupního centra Elbe park. Ne že by nám nákupy dělaly nějakou zvláštní radost (spíš naopak), někdy je to ale zkrátka potřeba. Nebudu zdržovat popisem toho, kde všude jsme byli, co všechno jsem si vyzkoušela a jak mi to všechno nebylo. Nicméně objevili jsme tam něco, co se rázem stalo naším oblíbeným mlsem.
Firma Kexerie je malá německá pekárna která se specializuje na různé sušenky a keksy. Její stránky jsou sice v němčině, a tímto jazykem my bohužel nevládneme, tak že jsme zvládli přeložit jen pár střípků textu, ale zdá se, že firma má několik poboček v okolí Drážďan a Lipska. Jejich malé čokoládové sušenky s makadamovými ořechy a datlové sušenky mi zařídili ten báječný pocit, kdy máte v puse jak v nebíčku. Sušenka s kousky kandovaného pomeranče a sušenými brusinkami byla zase jemně pikantní. Prostě není keks jako kex. Když budeme mít příležitost určitě se tu zase zastavíme a uděláme si větší zásoby.

     Červenec finišuje a tak si už děláme plány na další měsíc. V srpnu nás čeká Klasika pod hvězdami,  víkend na Baltu pod stanem, nějaké to letní kino a mě navíc služební cesta do Holandska. Tak snad si to všechno užijeme. Čím se v srpnu zabavíte vy?

Karlovarská pětka

     Jak jsem se už zmínila, byli jsme s manželem letos na filmovém festivalu v Karlových Varech. Sehnat lístek na mnou vybraný film se zdála být věc zhola nemožná, a když jsem plná očekávání naivně u kasy četla svůj seznam vyvolených filmů a jako odpověď jsem slyšela stále dokola: "Ne, na to už nejsou lístky" připadala jsem si dost frustrovaně. Asi po deseti odmítnutých filmech jsem změnila taktiku: "Tak mi tedy řekněte na co ještě lístky máte". Slečna za kasou začala vyjmenovávat filmy a já zoufale listovala ve svém seznamu: "to bereme, jo to taky, a tohle taky". Mažel se zhrozil když nám vytiskla vybrané lístky a požadovala 1.300 Kč. Výsledek byl ovšem takový, že jeden film jsme nestihli z časových důvodů a jeden jsme zaspali, inu špatná logistika. I tak jsme viděli asi osm filmů z nichž pět bylo opravdu zajímavých a ráda bych se tu o nich krátce zmínila.

Gruzinský snímek V rozpuku mě naprosto dostal. Vypráví, bez zbytečných emocí ale zároveň dostatečně vnímavě a citlivě, příběh o dospívání dvou dívek a zároveň nenásilně popisuje poměry v Gruzii na konci minulého století. Dle mého názoru výborná filmařská práce a skvělé herecké výkony.

 Japonské drama Jaký otec takový syn s námi pořádně zamávalo, jeho efekt ale bohužle nebyl dlouhodobý. Je to ale možná proto, že to byl úplně první film co jsme na festivalu viděli, a tak ho trochu převálcovaly následné zážitky. Klasicky dojemný příběh o záměně dětí v porodnici a následném bolestivém odhalení tohoto omylu dostává v japonských reáliích nový rozměr. Citlivé, nikoli kýčovité drama, skvělé herecké výkony a zajímavý pohled do, nám tolik vzdáleného, světa.

Americký film Po škole je velmi kontroverzní dílko točící se kolem jednoho dospívajícího studenta, který si se sebou a svými pocity neví rady. Film má hodně šokující závěr, díky kterému vám tak trochu "docvakne" to, co zůstavalo během filmu jen jakoby napovězeno. Moc se mi líbil výkon hlavního hrdiny.

Iránský film Poslední zima není o žádné velké filmařině. V podstatě se nám zdálo že je to snad natáčené na mobilní telefon. O to větší autenticita, o to dojemnější příběh. Když se hrdinové smějí, nutí vás to se smát s nimi, když pláčou, taky pláčete (ano, já skutečně plakala). Tenhle film se mě osobně velmi dotkl. Je to film, který člověku připomene, že naše hodnoty a náš způsob života není jediný, je jen jeden z mnoha.

 .

Řecké drama Radost bylo sice tragické, přesto jistým způsobem radostné. Jednoduchý, nekomplikovaný příběh je vyprávěn formou krátkých pohledů do života hlavní hrdinky. Nedělá nic převatného: unáší díte, pak mu čte, zpívá, říká básničky, jezdí s ním na výlety, vraždí (nikoli to dítě), je dopadena, souzena, odsouzena. Vše v černobílém pojetí. Milé, nekomplikované, přesto nabyté energií.

Už se těším až budu mít příležitos shlédnout letošního vítěze, maďarský film Velký sešit.
Ale pro teď je už potřeba se jen s festivalem rozloučit. Tak sbohem 48. Mezinárodní filmový festivale a ahoj 49. Mezinárodní filmový festivale, už se na tebe moc těším...:-)

Už po osmačtyřicáté

     Ano, jsem ostuda. Víc jak pět měsíců jsem nepřidala jediný příspěvek. Nemá cenu se ospravedlňovat, a sebemrskačsky sama sobě slibovat že už se to nestane. Stane, vím to, jsem ostuda. Přitom bylo o čem psát, ale nějak nebyla chuť. Ale už zase je....snad....na chvíli:-)
     Tak například na začátku července jsme byli na 48. ročníku Mezinárodního Filmového Festivalu v Karlových Varech. Bylo to opět fajn, jak už to tak ve Varech bývá. Ubytování jsem zabookovala s několika měsíčním předstihem, tak že jsme z okna koukali přímo na hotel Thermal, což se později neukázalo, jako výhoda z nejvýhodnějších, jelikož velkoplošná obrazovka před hotelem a hlavně její reproduktory byly až do rána velmi sdílné. Takže fáze REM mi poskytla asi tolik odpočinku, jako účast na pochodu Praha - Prčice odskákaná po jedné noze, no a k fázi  NREM už ani nedošlo . Ale což, lidi přece nejezdí do Varů  aby se prospali, ne?

     Nechápu a nikdy nepochopím, jak je možné sehnat lístky na ty nejexponovanější filmová představení. Nejdřív jsem si chtěla lístky zarezervovat předem na Internetu, ale bylo mi sděleno, že pro velký zájem bylo bookování přes internet ukončeno. Nevadí, koupíme lístky na místě. Udělala jsem si pochopitelně seznam všech filmů které chci vidět v přesné časové návaznosti, a ke každému měla ještě dvě až tři alternativy, kdyby už náhodou nebyly lístky. Nesehnala jsem lístek ani na jeden z nich. Přesto jsme každý den stihli tři filmy a v podstatě všechny byly zajímavé. O filmech se ale zmíním příště, teď už jen jeden gurmánský tip.
     Tenhle tip jsme dostali od našich kamarádů, kteří na festival taky přijeli a my spolu strávili jeden příjemný večer plný tataráku, piva i vína. Když jsme pozdě v noci, již notně ojínění táhli do hotelu, popadl nás hlad za klopy a odhodil nás do nenápadného fast foodu s názvem New York Burger. New York Burger je v samotném centru města a bez doporučení našich kamarádů bychom si toho malého bistra ani nevšimli. Moc jim za to děkujeme, jelikož lepší burger jsem nikdy v životě nejedla. Když jsme si vystáli frontu, nelitovali jsme. Veliké chutné burgery pod stovku nás přesvědčily že se čekání vyplatilo. Já měla kuřecí s portobelem a manžel si dal dvojitý hovězí s chilli. Šťáva z nich kapala a chuť byla tak výrazná, že ji ještě teď cítím na patře. Od té doby na ten burger myslím a nemůžu si pomoct, už se těším až budu mít zase cestu kolem.....nebo si nějakou cestu kolem budu muset vymyslet....:-)