Gruzinský snímek V rozpuku mě naprosto dostal. Vypráví, bez zbytečných emocí ale zároveň dostatečně vnímavě a citlivě, příběh o dospívání dvou dívek a zároveň nenásilně popisuje poměry v Gruzii na konci minulého století. Dle mého názoru výborná filmařská práce a skvělé herecké výkony.
Japonské drama Jaký otec takový syn s námi pořádně zamávalo, jeho efekt ale bohužle nebyl dlouhodobý. Je to ale možná proto, že to byl úplně první film co jsme na festivalu viděli, a tak ho trochu převálcovaly následné zážitky. Klasicky dojemný příběh o záměně dětí v porodnici a následném bolestivém odhalení tohoto omylu dostává v japonských reáliích nový rozměr. Citlivé, nikoli kýčovité drama, skvělé herecké výkony a zajímavý pohled do, nám tolik vzdáleného, světa.
Iránský film Poslední zima není o žádné velké filmařině. V podstatě se nám zdálo že je to snad natáčené na mobilní telefon. O to větší autenticita, o to dojemnější příběh. Když se hrdinové smějí, nutí vás to se smát s nimi, když pláčou, taky pláčete (ano, já skutečně plakala). Tenhle film se mě osobně velmi dotkl. Je to film, který člověku připomene, že naše hodnoty a náš způsob života není jediný, je jen jeden z mnoha.
Řecké drama Radost bylo sice tragické, přesto jistým způsobem radostné. Jednoduchý, nekomplikovaný příběh je vyprávěn formou krátkých pohledů do života hlavní hrdinky. Nedělá nic převatného: unáší díte, pak mu čte, zpívá, říká básničky, jezdí s ním na výlety, vraždí (nikoli to dítě), je dopadena, souzena, odsouzena. Vše v černobílém pojetí. Milé, nekomplikované, přesto nabyté energií.
Už se těším až budu mít příležitos shlédnout letošního vítěze, maďarský film Velký sešit.
Ale pro teď je už potřeba se jen s festivalem rozloučit. Tak sbohem 48. Mezinárodní filmový festivale a ahoj 49. Mezinárodní filmový festivale, už se na tebe moc těším...:-)
Tak nevím, zda po takové recenzi, nebudu už stát lístky na ten 50 festival.
OdpovědětVymazatMoc pěkně sepsáno:-D