Orlík

     Minule jsem se tu zmínila, že jsme s manželem byli na Orlíku na opeře La Traviata. Jelikož představení končilo až někdy před půlnocí, tak jsme zůstali přes noc a druhý den se šli podívat na zámek.
     Nejsem příznivcem lovu, tak že interiér loveckého zámečku plný trofejí a zbraní, mě nijak neuchvátil a trochu mě mrzelo, že do plně vybavených místností (s nábytkem, tapetami a závěsy) jsme směli jen nahlédnout z vedlejších, víceméně nevybavených místností, přes vstup zatarasený provazem. Na druhou stranu zámek je ve velmi dobrém stavu, paní průvodkyně byla milá, tak že to v podstatě bylo příjemně strávené poledne. Taky jsem se dozvěděla že zámek už nepatří Karlovi Scharzenbergovi, ale jeho synovi.
     Po prohlídce jsme si chtěli dát něco k jídlu a projet se v rámci nějaké okružní jízdy na lodi po Orlíku. K jídlu jsme nesehnali nic lepšího, než langoše a klobásu. Hledali jsme poměrně dlouho (nutno říct že hlavně prostřednictvím internetu) ale nenašli jsme nic. Zdá se, že to, co my považujeme za automatickou věc, tedy prodávat v okolí přehrady sladkovodní ryby, místní podnikatelé považují za výstřednost. Nenašli jsme ani jedinou restauraci v okolí, která by nabízela štiky, okouny, či candáty. To bylo zklamání.
No a ve finále jsme vynechali i tu loď. O pravidelných okružních jízdách, o kterých jsme se dočetli na stránkách lodní přepravy, tady na místě nikdo nic nevěděl. Lidé zmateně pobíhali okolo tří přístavišť, snažili se rozklíčovat nepřehledný jízdní řád a zjistit jestli a kam se můžou lodí dostat. Když konečně přijela loď a my zjistili že nemá otevřenou palubu a museli bychom sedět vlastně uvnitř a poté co se všichni lidé kteří na projížďku čekali s námi rozprostřeli kolem volných okýnek, tak že na nás u okna vlastně už nezbylo místo, jsme si řekli, že to pro nás ztrácí smysl. Tak že nakonec jsme trochu zklamaně jeli domů.

   
   
     Začínám si myslet, že jsme tak trochu zhýčkaní. V poslední době skoro vždycky, když jedeme v Čechách někam na výlet, něco nás cestou znechutí, nebo přinejmenším nepříjemně překvapí. Nemám ráda neustálé kritiky, kterým není nic dobré, a doufám že se časem v takovou ohrnovačku nosu nezměním. Na druhé straně ale, za všechno se platí, i za ty zážitky. Někdy mě překvapí, co všechno si lidi nechají líbit. My se vždy snažíme zhodnotit poměr: cena versus výkon a to bohužel v Čechách nevychází moc dobře. Hlavní ale je, nenechat se odradit a výletovat dál:-)

     Ale abych nekončila negativně, zmíním se krátce o jednom příjemném místě, které jsme cestou na Orlík navštívili a díky kterému jsme málem na představení opery dorazili pozdě. Restaurace Slowpec v Líšnici (nebo v Líšnicích?), kousek od Prahy, má nejen úžasné logo, ale také výbornou kuchyni. Specializuje se, jak název napovídá, na pomalá jídla. Dlouhé pečení, konfitování, či nepřekonatelná metoda přípravy masa "sous vide", kdy se maso vlastně pošíruje ve vakuu a tím si zachová neprosto veškerou chuť a šťávu. Snad poprvé ve svém (dospělém) životě jsem tu jedla hovězí kližku, která se mi doslova rozpadala pod vidličkou a byla jak dort. Pan majitel se holedbal, že u něj prý i zapřísáhlí odpůrci dršek (a to je myslím většina národa) této pochutině naprosto podléhají. To jsme ale už nevyzkoušeli. Snad zase někdy příště.

Klasika pod hvězdami

     Tak jsem zažila zas jedno své "poprvé". Včera jsem byla poprvé na opeře. V rámci projektu Klasika pod hvězdami jsme navštívili zámek Orlík a zúčasnili se večerního představení opery Giuseppe Verdiho La Traviata. Sice jsme přifrčeli na poslední chvíli a tak jsme měli jen málo času k tomu, abychom si dostatečně vychutnali večerní romantiku tohoto místa. Navíc jsme, jakožto nováčci, byli naprosto nedostatečně vybaveni. Chyběli nám deky, polštářky na sezení a další propriety, které si přinesli ostatní, situace znalí, návštěvníci. Přesto jsme si, myslím, ty necelé tři hodiny poměrně užili.
     Je pro mě těžké nějak hodnotit představení. Sice mám hudební průpravu (jako dítě jsem chodila asi sedm let do "Lidušky" na kytaru a později jako teenager tři roky na zpěv), ale byla to přeci jen moje první opera. Tak že zde je názor laika a operní panny:  Miroslav Dvorský v hlavní roli byl určitě velmi dobrý, mě ale nijak neoslnil. Zřejmě nebyl úplně ve své kůži, jelikož pokašlával a chvílemi mu ujížděl hlas. V těch silných dramatických pasážích, kde mohl svůj mohutný hlas nechat naplno rozeznít, byl ale jistý a výrazný. Naopak hlavní hrdinka Violleta v podání sopranistky Michaely Katrákové si lépe vedla spíše v těch klidnějších lyričtějších pasážích, nicméně její výkon pěvecký i herecký se mi moc líbil. Co se mi ale příliš nelíbilo, byla scéna. Dle mého názoru tak trochu "ubohá" a nemoderní. Jakési paravany na které se podle momentální nálady příběhu promítala barevná světla. Na mě to moc velký dojem neudělalo. Naopak příjemnou tečkou byl ohňostroj na závěr.
     Pěkné fotografie s představení na zámku v Lednici jsem objevila na tomto blogu. Já bohužel nemám tak dobrý přístroj, abych mohla po setmění dělat pěkné fotky, tak že jen pár obrázků pro ilustraci. Příští rok bude probíhat už pátý ročník "klasiky pod hvězdami" a tentokrát to bude Verdiho Nabucco. Myslím, že se zase připojím:-)

Pro potěchu fetišistům

     ....přidávám dnešní příspěvek z cyklu který jsem si pojmenovala podle jedné z ústředních písní muzikálu Sound of music:  "a few of my favorite things".
Nakonec kdo z nás není fetišista. Prádlo máme přeci rádi všichni (nebo možná spíš "rády všechny", jelikož mužů je v našem blogovém světě bohužel jako šafránu.
     Já, ač nejsem exhibicionistka, bych dnes ráda ukázala svoje kalhotky:-). Nebojte se, udělám to decentně a s noblesou, jak jinak. Myslím totiž, že moje prádlo je tak báječné a pohodlné, že by byla škoda nepředstavit ho dalším potenciálním nositelkám. Moje oblíbená značka se jmenuje Bjorn Borg (což býval profesionální švédský tenista).
     Před lety jsem na letišti v Amsterdamu sháněla nějaký malý dárek pro kamarádku a objevila jsem krásné pruhované kalhotky ve vkusném znovu-uzavíratelném sáčku. Byly se slevou, tak jsem koupila hned dvoje a přiznám se, poté co jsem ty jedny vyzkoušela, tak se mi ty druhé těžko dávaly pryč. Od té doby jsem si ale pořídila řadu podobných kalhotek a všechny byly prostě skvělé. Bohužel u nás se koupit nedají, leda přes internet. Ale kupuji si je většinou v Holandsku.
Tady je malá přehlídka (opravdu malá, mé nejoblíbenější - černé se zlatým lemem - jsou bohužel ve špinavém prádle, stejně jako řada dalších).

Českosaské Švýcarsko

     V sobotu jsme si udělali výlet do Hřenska. Už cestou jsem si uvědomila , že mám u sebe jen sedm set korun a nemám kartu. Říkali jsme si, že nám to snad na malý výlet bude stačit. Nestačilo.
Už když jsme přijeli, lehce jsme se rozohnili, při placení parkovného. Vidíme neoznačený plac, na kterém stálo už několik aut, tak jsme zastavili také. Hned se u nás objevil nějaký pán, že prý musíme zaplatit parkovné. No dobrá, tak my těch stopadesát zaplatíme a můžeme prosím dostat účtenku. Tak to byl problém a po chvíli handrkování, nám pán řekl, že nám žádnou účtenku nedá a ať se tedy sbalíme a vypadneme. Nechtěli jsme si kazit pěkný den a přejeli jsme na jiné parkoviště. Situace se v podstatě opakovala a když jsme odmítli zaplatit pokud nedostaneme doklad, tak slečna začala vyhrožovat, že na nás zavolá policii, což mi přišlo ve chvíli, kdy mi podnikatel odmítá vydat stvrzenku, celkem komické. Nakonec se poradila s přítelem na telefonu a řekla nám, že tedy stvrzenku dostaneme, ale že pro ní musí někam dojít a že to je daleko a teď nemá čas. Nebudu protahovat nudný a dost smutný příběh. Stvrzenku jsme nakonec dostali, ale všichni na nás koukali, jako kdybychom žádali o modré z nebe. Vážně je to něco tak nepochopitelného a lidem přijde normální vydat poměrně velké množství peněz někomu kdo si o ně prostě řekne? Navíc když si uvědomím, kolik motoristů se ten den na výlet do Hřenska vydalo, tak si říkám že obci protéká mezi prsty dost peněz a státu na daních jakbysmet.
     Nepříjemnosti tím ale ten den neskončili. Už jen průchod obcí jakousi uličkou hanby, tedy mezi vietnamskými stánky, plnými předražených kopií všeho možného mi vzal chuť do života. Oběd byl tragický, mastný, nechutný a drahý. Když jsme si spočítali že cesta oběma soutěskami tam a zpět nás bude stát skoro sedm set korun, došlo nám že na tenhle výlet nemáme. A po výkladu pana lodivoda na palubě loďky v Edmundově soutěsce jsme pochopili, že na tohle nemáme ani psychicky.  Místo informací o historii a přírodních zajímavostech místa, nám pán vyprávěl rasistické vtipy o tom, že žlutá sýra na skalách jsou vlastně rozmáznutí Vietnamci.
     Suma sumárum....České Švýcarsko je nádherná oblast, máme rádi Pravčickou bránu, Tiské skály i soutěsky v Hřensku (nakonec fotky níže snad hovoří za vše). Ale ty služby, ten přístup, ta prezentace, to je prostě bída s nouzí. Živě si vzpomínám, jak pan starosta Hřenska prosil po povodních, aby se turisté do Hřenska vrátili a pomohli tak obci.  Tak se ptám, co obec udělá pro turisty?

V kolébce Mata Hari

     To, že Mata Hari byla slavná tanečnice a dvojitá špionka, popravená během první světové války ve Francii, to ví každý.  Ale možná někoho překvapí fakt, že byla původem z Nizozemí a narodila se ve fríském Leeuwardenu.  Leeuwarden je hlavní město provincie Frísko s populací asi 90 tisíc obyvatel. Je to pěkné příjemné městečko kousek od moře, asi 150 km od Amsterodamu. Nedávno jsem slyšela, že prý se o Leeuwardenu říká, že je to nejnudnější město Holandska. Docela mě to překvapilo, jelikož je to univerzitní město a je plné mladých lidí, ale ty pařby tu opravdu nejsou takové jako v Amsterdamu.  Nicméně romantiku zde zaručuje vodní kanál plný malebných loděk vinoucí se středem města, o dobrou zábavu se postará přehršel kvalitních restaurací a barů, a je tu k vidění i šikmá věž a rodný dům legendární svůdnice MH. Tak že i když jsem tu od začátku roku byla asi už potřetí či počtvrté, pořád mě to celkem baví. Máme zde sesterskou fabriku ze které se k nám bude přesouvat několik výrobních linek a my musíme zajistit plynulý přesun výroby, tak aby zákazníci nepoznali žádnou změnu.  Tak že ve finále trávím stejně celý den v kanceláři, ale na malou procházku a velkou večeři si rozhodně čas najduJ.

Dobré ráno, Vietname

     Dnes jsem se tu původně chtěla zmínit o zahradní party, na které jsme byli v pátek u našich kamarádů, kteří bydlí kousek od Teplic. Myslela jsem, že udělám pár fotek jejich domu, který si postavili uvnitř zrekonstruované stodoly. Je to skutečně zajímavě řešené bydlení a dokonce získali čestné uznání v letošním 20. ročníku soutěže Grand Prix Architektů.
Bohužel se mi ale na akci nechtělo fotit a tak bych tady tu chválu, na tak krásný dům, neměla čím podpořit.
     No ale když už jsem si sedla k počítači, tak toho patřičně využiji a vzpomenu na naši poslední dovolenou. Na přelomu loňského roku jsme odjeli do Vietnamu na "cestovací" dovolenou, kdy jsme se pokusili v rámci zhruba 3 týdnů projet celý Vietnam od Hanoje až po Saigon. Většina knižních průvodců nás od toho odrazovala. Vietnam je prý příliš velký na to, aby se dal projet na jeden zátah v tak poměrně krátké době a aby z toho cestovatel měl ten správný požitek. Zjistili jsme, že to jde, ale je to skutečně fofr.
     Je potřeba upřímně napsat, že Vietnam pro nás byl tak trochu zklamáním, tedy alespoň jeho severní část. Příroda je nádherná, to ano, ale památky tam jsou opravdu velmi zničené a to nejen díky válce, ale také díky přístupu obyvatelstva k nim a ke svému dědictví vůbec. To, co jsme obdivovali v Kambodži, tedy vztah obyvatel ke svému khmérskému odkazu a kultuře, se ve Vietnamu změnilo ve snahu tamních obyvatel o maximální vytěžení a zpeněžení každé mrti jejich dědictví. Na severu, přesto že má turistům co nabídnout, se nám ale opravdu nelíbilo, a to hlavně kvůli tamním lidem, kteří nebyli milí, či laskaví, ale spíše na nás působili arogantně, až nepřátelsky. Pochopitelně ne všichni, byli i výjimky, ale jako celek to na nás opravdu velmi dobře nezapůsobilo a když i můj manžel po jednom dni v Hanoji prohlásil, že má chuť jet okamžitě na letiště a odletět zpátky domů, tak je jasné, že to bylo už na pováženou. Nicméně po tom, co jsme odjeli z hlavního města a cestovali směrem na jih, se náš dojem z Vietnamu zlepšoval. Ze severu je prostě cítit ten komunistický neosobní a nepřátelský přístup prakticky ke všemu, i k turistům. O naší Vietnamské odysee se rozepíšu později, dnes už jen pár náhodně vybraných fotek (přesto, že jsme se vrátili v polovině ledna, ještě jsem ani neroztřídila fotky).
     A teď jdu balit, zítra odjíždím na služební cestu do Nizozemí. Tak dobrou noc:-)