Po stopách "Maya Azul"

     Dneska ráno jsem stála u auta a přemýšlela, kde že to mám škrabku. Nenašla jsem ji a zvládla to bez škrábání, ale je mi jasné, že chvíle, kdy budu muset koupit směs na odmražování oken a vyměnit pneumatiky za zimní (bez ohledu na předpisy) se prostě významě přiblížila. Všiml si toho i můj manžel. Když přijde domu, neběžím mu vesele vstříc, ale sedím na gauči, zachumlaná ve svetru či dece a mezi zuby sotva procedím: "Nazdar". Nemám ráda zimu, nezvládám zimu, je mi zima. A krom toho jsem unavená a přepadají mě podivné splíny. Proto již několikátý rok na zimu utíkáme pryč a vánoce trávíme mimo Českou republiku. Letos ale, v souvislosti s tím, že má drahá polovička opustila své stálé zaměstnání a dala se na nejisou dráhu drobného podnikání, není zcela jisté, jestli tuto naši milou tradici neporušíme.
     Ať tak, nebo tak, chtěla jsem trochu zavzpomínat na naši loňskou vánoční cestu (vrátili jsme se 1.1.2011, tak že to vlastně do jisté míry byla cesta letošní).
Přemýšlím, jak k tomu došlo, že jsme si vybrali zrovna tuto destinaci. Chtělï jsme zkusit jižní Ameriku, ale nějak jsem z ní měla strach. Nakonec padla volba na Mexiko (těžko to vysvětlit, ale asi se nám v té době zdálo méně nebezpečné). Uskutečnili jsme výpravu z Mexico City přes státy Guerrero, Oaxaca, Chiapas, Veracruz, Tabasco, Campeche, Quintana Roo a Yucatan a odtud letecky zpět do Mexico City.
     Během cesty jsme pochopitelně navšítivili památky z předkolumbovského období, ochutnali mexické bašty, ráchali se v moři, prolévali si hrdlo slabým pivem a silnou čokoládou a snažili se, co nejvíc poznat mexickou náturu....o tom všem se tu jistě ještě později zmíním.
     Zatím ale jen heslovitě, co mě napadne když se řekne Mexiko:
Oaxacká čokoláda (jelikož právě z Oaxacy čokoláda pochází), Churro (tedy španělské koblihy a pouliční prodavačka, neustále nabízející svůj mls opakovanými výkřiky: "čuró, čuró", my ji okamžitě přejmenovali na čurobábu), pivo Sol vylepšené limetkou a trochou soli (manžel zůstal jen u té limetky), velice otevřené projevy náklonosti na veřejnosti (neustálé objímání, pusinkování, hihňání a špitání do ouška jsme pozorovali i u relativně postarších párů - zdá se že Mexičani jsou velcí milovníci a hlavně silně rodinně založení), ohromé el zócalo v Mexico City (jedno z největších náměstí na světě), Frida a Diego, piňaty, mariachi, Palenque (máyské sídlo) a všeobecná posledlost Panenkou Marií Guadalupskou. Manžel mi připomněl že nesmím zapomenou napsat že když se řekne Mexiko, jemu se vybaví hrdost. Mexičané jsou milí, přijemní, ale nejsou vřelí, či nějak úslužní. Naopak, v každém svém konání či slovním projevu nám dávali najevo, že jsme sice vítaní, přesto si musíme uvědomit, že jsme v jejich zemi JEN turisté, zatím co oni jsou MEXIČANI. Pro našince je tak silný pocit národní hrdosti vlasntě trochu sci-fi...:-)
     Určitě napíšeme o Mexiku víc, ale pro zatím jen pár fotek.....