Po stopách "Maya Azul" - díl III.

     I my jsme si v Mexiku zažili své horké chvilky...ano, bylo jich několik.
Začalo to hned po příjezdu. Věděli jsme, že ne všude se domluvíme anglicky (i když na konci dovolené se manžel už slušně španělsky dorozuměl), ale když jsme začali mít problémy už v hlavním městě, tak nás to trochu šokovalo. Chtěli jsme se dostat do Michoacánu a podívat se do rezervace motýlů monarchů. Na autobusovém nádraží nám ale žádná přepravní společnost nechtěla jízdenky prodat. Nevěděli jsme proč a všude jsme slyšeli jen: "No habla Inglés". Nakonec jsme pochopili, že je stát "uzavřen" a že se do něj nejezdí. Paní ve výdejně jízdenek dokonce naznačila gestem rukou pistole - "V Michoacánu pif, paf, stát je zavřený".
Nabouralo nám to naprosto celý itinerář a ještě nás to vykolejilo. Nakonec jsme se rozhodli, místo do Michoacánu jet do Acapulca, a podívat se na slavné clavadistas (tedy skokany z útesů do moře). Pořád nám to ale vrtalo hlavou. Později jsme na internetu zjistili, že v té době zadrželi v Michoacánu bosse tamního drogového kartelu.

     Pořádně veselá taškařice nás teprve čekala někde v horách, na cestě z Puerto Escondidas do Oaxacy. Silnice vedoucí neobydleným územím byla náhle zablokovaná lidmy a autobus musel zastavit. Nevěděli jsme co se děje. Nejdřív to vypadalo jako slavnost, ale později nám došlo, že je to spíš demonstrace. Po několika desítkách minut čekání, řidič něco řekl španělsky a následovala scéna jak z dobrodružného filmu o americké novinářce v africkém pralese...znáte to: autobus se rozbije, vesničané se rozprchnou a ona tam zůstane stát uprostřed pustiny s kufrem, v lodičkách a se zoufalým výrazem:).....Zkrátka než jsme si vzali batohy a posbírali věci, všichni byli někde pryč. Došlo nám, že musíme přejít kolem kolony prázdných aut,  přes zátaras lidí na druhou stranu. Jak jsme se k početé skupině lidí blížili, tím lépe bylo vidět, co jsou zač. Sešli se tam asi nejvyšší Mexičané z celé země. Normálně jsme sice potkávali muže urostlé s rozložitou muskulaturou, ale většinou mi dosahovali tak po prsa, ti nejvyšší maximálně po bradu. Tihle byli nejen urostli, ale i vysocí a taky pořádně zarostlí. Prostě na první pohled taková parta drsných zappatistů, většinou ozbrojených mačetami či noži. Sledovali každý náš krok a vůbec se netvářili přívětivě. Bylo to hodně nepříjemné, ale nám nezbývalo, než jít dál. Kus za zátarasou nás překvapilo zjištění, že tam na nás čeká nový přistavený mikrobus a v něm už usazeni naši bývalí spolucestující. Demonstranti byli mexičtí komunisté. Různé demonstrace a meetingy komunistů jsme pak potkávali po celém Mexiku. Komunusté byli většinou mladí lidé a na mládež se také především jejich náborová aktivita orientovala. Na mexických komunistických sjezdech nehraje dechovka, ale rap a R´n´B.

     Ke konci našeho pobytu jsme se chystali z Cancúnu přeletět do Mexico city. Když jsme ale na letišti kupovali letenku, chybička se vloudila a karta nám nedala ani "ň". Na horké lince jsme se dozvěděli, že karta má limit k výběru jen 15 tisíc CZK týdně. Tady by bylo asi na místě zmínit, že to byla karta mého manžela a ten mě přesvědčoval o tom, že limit navýšil na 50 tis týdně. Nenavýšil. Přemýšleli jsme, kdo by nám mohl poslat peníze přes Western Union, ale jelikož už bylo pozdě, navíc pátek podvečer, začínala jsem se smiřovat s tím, že si usteleme někde na lavičce a pár dnů nebudeme jíst. Pak jsem si ale vzpomněla, že mám tajně ulitých 100 EUR, kterými jsme chtěla v Německu (kde jsme trávili jednu noc po příletu a to 31.12.) překvapit manžela Silvestrovskou večeří. No zachránilo nás to na 3 dny (v pondělí nám nase naskočilo našich 15 tis), ale díky tomu jsme museli přebývat v těch nejlevnějších hotelech. Ze zoufalství a se špatnou náladou jsem vlezli hned do prvního a velmi levného. Horší noc jsem dlouho nezažila. Bylo to vlastně drogový doupě se Sky barem na střeše. Celou noc nám nad hlavou řvala muzika a klapali podpadky a tanečníci chodili šňupat na chodbu za našimi dveřmi. Nebudu popisovat hrůzu celého toho místa, ale nejhorší na tom bylo, že manžel usnul během pěti minut (rachot nerachot) a ještě hlasitě chrápal. Zatím co já bděla do rána a zabarikádovala dveře:).

     No na Silvestrovskou večeři stejně nedošlo, jelikož když jsme přestupovali ve Frankfurtu, zjitili jsme že nám zase došli peníze (opět limit). Abychom se vůbec dostali 31.12. večer z letiště v Mnichově do hotelu, vytipovávali jsme si v letadle gentelmany, kterým jsem pak za pár Eur nabízeli doutníky, co jsme si vezli z Mexika. Vlastně mi to už ani nevadilo a začalo mi to připadat jako legrace. Připadala jsem si jako vexlák z osmdesátých (i když oni na mě ale spíš koukali jak na socku, nebo něco ještě horšího).
     Fakt, že tu píšu tychle řádky svěčí o tom, že vše dobře dopadlo. Naopak v nejhorších chvílích nám pár lidí naprosto nezištně pomohlo (určitě vzpomenu na paní, která nám zadarmo dala batoh v hodnotě asi 30 EUR ze svého krámku. Když jsme jí žádali o adresu, že ji peníze pošleme, řekla jen, ať si neděláme starosti a bereme to prostě jako dobrý skutek).
     Průšvihů jsme v Mexiku zažili ještě daleko víc, ale i tak je tenhle článek už pořádně dlouhý. Myslím, že kapitola s názvem "mexické trapasy" by tímto mohla být uzavřena. Užijeme si trapasy zas někde jinde:-))))