Vzpomínám si na naši návštěvu Paříže asi před dvěma lety. Na to labužnické jídlo, veliké saláty které jsme jedli celý dlouhý večer, kohouta na víně a báječné růžové víno. Vzpomínám na naše zklamání z trochu neosobní Champs-Élysées a naopak příjemné objevování úzkých uliček a malých náměstíček na Montmartru plném uvolněné nálady. Na báječný den strávený v Louvru. Na úžasnou atmosféru v Sainte Chapelle způsobenou kouzelnou hrou světel prostupujících barevnými vitrážemi velkých skleněných oken horní kaple. Na krásnou charismatickou katedrálu Notre-Dame a naopak trochu nudný a přeceňovaný chrám Sacre Coeur, ovšem s krásným výhledem na celou Paříž. Na příjemný odpočinek při procházce rozsáhlým hřbitovem Père Lachaise a mnoha Pařížskými parky. A pochopitelně i na Eiffelovku, která podle mě krásně dokresluje panorama města, ale její návštěva je tak trochu o nervy:)
Každý francouz vám řekne, že Paříž není Francie. Já na to říkám: Jasně že to není Francie, je to přece Paříž. A ať už je váš vztah k ní jakýkoli, Paříž je jen jedna...:-)