Po stopách "Maya Azul" - díl III.

     I my jsme si v Mexiku zažili své horké chvilky...ano, bylo jich několik.
Začalo to hned po příjezdu. Věděli jsme, že ne všude se domluvíme anglicky (i když na konci dovolené se manžel už slušně španělsky dorozuměl), ale když jsme začali mít problémy už v hlavním městě, tak nás to trochu šokovalo. Chtěli jsme se dostat do Michoacánu a podívat se do rezervace motýlů monarchů. Na autobusovém nádraží nám ale žádná přepravní společnost nechtěla jízdenky prodat. Nevěděli jsme proč a všude jsme slyšeli jen: "No habla Inglés". Nakonec jsme pochopili, že je stát "uzavřen" a že se do něj nejezdí. Paní ve výdejně jízdenek dokonce naznačila gestem rukou pistole - "V Michoacánu pif, paf, stát je zavřený".
Nabouralo nám to naprosto celý itinerář a ještě nás to vykolejilo. Nakonec jsme se rozhodli, místo do Michoacánu jet do Acapulca, a podívat se na slavné clavadistas (tedy skokany z útesů do moře). Pořád nám to ale vrtalo hlavou. Později jsme na internetu zjistili, že v té době zadrželi v Michoacánu bosse tamního drogového kartelu.

     Pořádně veselá taškařice nás teprve čekala někde v horách, na cestě z Puerto Escondidas do Oaxacy. Silnice vedoucí neobydleným územím byla náhle zablokovaná lidmy a autobus musel zastavit. Nevěděli jsme co se děje. Nejdřív to vypadalo jako slavnost, ale později nám došlo, že je to spíš demonstrace. Po několika desítkách minut čekání, řidič něco řekl španělsky a následovala scéna jak z dobrodružného filmu o americké novinářce v africkém pralese...znáte to: autobus se rozbije, vesničané se rozprchnou a ona tam zůstane stát uprostřed pustiny s kufrem, v lodičkách a se zoufalým výrazem:).....Zkrátka než jsme si vzali batohy a posbírali věci, všichni byli někde pryč. Došlo nám, že musíme přejít kolem kolony prázdných aut,  přes zátaras lidí na druhou stranu. Jak jsme se k početé skupině lidí blížili, tím lépe bylo vidět, co jsou zač. Sešli se tam asi nejvyšší Mexičané z celé země. Normálně jsme sice potkávali muže urostlé s rozložitou muskulaturou, ale většinou mi dosahovali tak po prsa, ti nejvyšší maximálně po bradu. Tihle byli nejen urostli, ale i vysocí a taky pořádně zarostlí. Prostě na první pohled taková parta drsných zappatistů, většinou ozbrojených mačetami či noži. Sledovali každý náš krok a vůbec se netvářili přívětivě. Bylo to hodně nepříjemné, ale nám nezbývalo, než jít dál. Kus za zátarasou nás překvapilo zjištění, že tam na nás čeká nový přistavený mikrobus a v něm už usazeni naši bývalí spolucestující. Demonstranti byli mexičtí komunisté. Různé demonstrace a meetingy komunistů jsme pak potkávali po celém Mexiku. Komunusté byli většinou mladí lidé a na mládež se také především jejich náborová aktivita orientovala. Na mexických komunistických sjezdech nehraje dechovka, ale rap a R´n´B.

     Ke konci našeho pobytu jsme se chystali z Cancúnu přeletět do Mexico city. Když jsme ale na letišti kupovali letenku, chybička se vloudila a karta nám nedala ani "ň". Na horké lince jsme se dozvěděli, že karta má limit k výběru jen 15 tisíc CZK týdně. Tady by bylo asi na místě zmínit, že to byla karta mého manžela a ten mě přesvědčoval o tom, že limit navýšil na 50 tis týdně. Nenavýšil. Přemýšleli jsme, kdo by nám mohl poslat peníze přes Western Union, ale jelikož už bylo pozdě, navíc pátek podvečer, začínala jsem se smiřovat s tím, že si usteleme někde na lavičce a pár dnů nebudeme jíst. Pak jsem si ale vzpomněla, že mám tajně ulitých 100 EUR, kterými jsme chtěla v Německu (kde jsme trávili jednu noc po příletu a to 31.12.) překvapit manžela Silvestrovskou večeří. No zachránilo nás to na 3 dny (v pondělí nám nase naskočilo našich 15 tis), ale díky tomu jsme museli přebývat v těch nejlevnějších hotelech. Ze zoufalství a se špatnou náladou jsem vlezli hned do prvního a velmi levného. Horší noc jsem dlouho nezažila. Bylo to vlastně drogový doupě se Sky barem na střeše. Celou noc nám nad hlavou řvala muzika a klapali podpadky a tanečníci chodili šňupat na chodbu za našimi dveřmi. Nebudu popisovat hrůzu celého toho místa, ale nejhorší na tom bylo, že manžel usnul během pěti minut (rachot nerachot) a ještě hlasitě chrápal. Zatím co já bděla do rána a zabarikádovala dveře:).

     No na Silvestrovskou večeři stejně nedošlo, jelikož když jsme přestupovali ve Frankfurtu, zjitili jsme že nám zase došli peníze (opět limit). Abychom se vůbec dostali 31.12. večer z letiště v Mnichově do hotelu, vytipovávali jsme si v letadle gentelmany, kterým jsem pak za pár Eur nabízeli doutníky, co jsme si vezli z Mexika. Vlastně mi to už ani nevadilo a začalo mi to připadat jako legrace. Připadala jsem si jako vexlák z osmdesátých (i když oni na mě ale spíš koukali jak na socku, nebo něco ještě horšího).
     Fakt, že tu píšu tychle řádky svěčí o tom, že vše dobře dopadlo. Naopak v nejhorších chvílích nám pár lidí naprosto nezištně pomohlo (určitě vzpomenu na paní, která nám zadarmo dala batoh v hodnotě asi 30 EUR ze svého krámku. Když jsme jí žádali o adresu, že ji peníze pošleme, řekla jen, ať si neděláme starosti a bereme to prostě jako dobrý skutek).
     Průšvihů jsme v Mexiku zažili ještě daleko víc, ale i tak je tenhle článek už pořádně dlouhý. Myslím, že kapitola s názvem "mexické trapasy" by tímto mohla být uzavřena. Užijeme si trapasy zas někde jinde:-))))

Po stopách "Maya Azul" - díl II.

     Snad by bylo záhodno na začátek vysvětlit titulek. Proč po stopách Maya Azul (tedy mayské modři)?
Na jeden výlet jsem se obzvlášť těšila, na výlet do Yaxchilánu. Yaxchilán je starobylé mayské město ukryté hluboko v džungli, přímo na hraniční řece s Guatemalou. V Palenque jsme si tedy zakoupili "zájezd". Pochopitelně se snažíme co nejvíce výletů podniknout po vlastní ose, ale někdy zkrátka, ať již z důvodů časových, či kvůli dostupnosti místa, použijeme místní cestovní agentury. Jenže den před tím jsme byli na jiných krásných ruinách, v Palenque, a já to udělala zase.....nepila jsem tak, jak jsem měla a následky se dostavili ještě týž den. U mě to vždycky trvá tak dva dny než se z toho dostanu...dehydratace, úpal, přehřátí organismu a možná i mexická strava způsobili, že jsem druhý den místo do Yaxchilánu zůstala v posteli. Manžela jsem ale nechtěla o výlet připravit a z časových důvodů jsme si nemohli dovolit posunout celou akci na dobu až mi bude líp, tak že jel sám. A byl nadšený. Nutno říct, že víc než ze samotného výletu, byl ohromený účastníky zájezdu, hlavně starým mexickým profesorem biochemie z university v Campeche. Celou cestu mu vyprávěl o Mayích, o své práci a o mexickém způsobu života. Vlastně vyprávěl celé skupině a když si na místě zaplatili průvodce, pan profesor jeho výklad opravoval, doplňoval a vlastně mu řekl o tom místě spoustu, pro něj nových, informací.
Mayská modř je jedno z největších tajemství Mayů, které nebylo nikdy rozluštěno. Je to nejjasnější barva a nikdo nezná její složení. Pan profesor objíždí Mayské ruiny s cílem rozluštit toto tajemství. Dalo by se říct, že je posedlí mayskou modří. A tahle jeho posedlost se pro nás stala na cestě Mexikem symbolickou a mayské modři jsme si pak všímali i na všech dalších místech, která jsme navštívili.
     Dalším zajímavým člověkem, kterého jsme v Mexiku potkali, byla kuchařka ze severu. Paní byla z Tijuany, což je město ve státě Baja California, ležící na mexicko-americké hranici. Vyprávěla nám o tom, že ještě před třemi lety byla Tijuana, i přes vysokou kriminalitu, relativně klidné a příjemné město, kde se dalo normálně žít (chodit ven, do restaurací, na procházky), navíc to bylo město poměrně bohaté, díky své poloze v blízkosti spojených států. Ale po nástupu současného mexického prezidenta Felipe Calderóna, který vyhlásil válku drogovým kartelům, se vše změnilo. Současná Tijuana je vlastně válečná zóna. Je naprosto běžné, že se v ulicích střílí a lidé se bojí chodit ven. Před třemi, čtyřmi lety ji trvala cesta do práce asi půl hodiny, dnes se to může protáhnout i na tři hodiny a někdy nedojede vůbec, dopředu obvolává všechny kamarádky, aby zjistila, jestli nejsou někde cestou nějaké potyčky, či střelba. Jelikož paní byla velmi dobrá kuchařka, dostala nabídku pracovat v Buenos Aires. Odjížděla ale nešťastná, jelikož Tijuanu miluje a určitě se do ní chce zase vrátit.
     Další člověk nám vyprávěl o nevraživosti mezi Mexičany a Guatemalci. Tak, jako se Američané brání přílivu Mexičanů, tak se Mexičané brání přílivu Guatemalců, proto i když mají Mexičani s Guatemalou bezvízový styk, Guatemalci potřebují ke vstupu do Mexika vízum. Tenhle pán se byl podívat v Guatemale na památky, když se přes hranici vracel domů, zrovna Mexičani chytli nějaké uprchlíky a vraceli je zpátky do Guatemaly a tak, jako odplatu, ho Guatemalci chytili, zmlátili a zavřeli na dva dny do vězení. Pak mu prostě řekli že došlo k chybě, že si ho s někým spletli a pustili ho.
     Toliko pár příběhů, které máme od rodilých Mexičanů....jak jsme koupili tak prodáváme:)

Hala 22 (neplést prosím s "Hlava 22")

     Možná mi to nebudete věřit, ale je to tak. Dnes jsem byla poprvé ve svém životě v Holešovické tržnici.
Zamířili jsme rovnou  do haly 22, která je především plná čerstvého ovoce a zeleniny přímo od českých pěstitelů. Nás tam přitáhla informace na Radiožurnálu, že v rámci evropského dne biopotravin tu budou k mání čerstvé ryby a plody moře z Chorvatska (Nikde jinde jsem zmínku o dni biopotravin už nezaznamenala, tak že nevím jak to vlastně je. Ta z Radiožurnálu je od manžela...kdo ví, co tam ve skutečnosti říkali).
Tak že jsme dorazili, "nahodili udičku" a domů si odvezli nejen krásné čerstvé plátky tuňáka, ale také mušle a pěknou pražmu, a kromě toho jsme si nakoupili čerstvé domácí máslo, dýni na polévku, červenou řepu na pečení, spoustu voňavých bylinek, dvojčičku burčáku a plno dalších dobrot.
Ale to nejlepší mělo teprve přijít....oběd v bistru pana Tuan Vu Minha. Jeho polévka nás vrátila ve vzpomínkách o dva roky zpět do Kambodže, kde jsme strávili super měsíc plný cestování a flákání, tak že skutečně chutnala velmi autenticky (i když pochopitelně vietnamská kuchyně je trochu jiná než kambodžská, ale právě v Kambodži se jedí převážně polévky, které nahrazují hlavní chod). Vážně to nemělo chybu a pokud se budete někdy pohybovat v okolí tržnice, určitě si tam zajděte.
     No a doma jsme si pak udělali mušle na bílém víně s máslem, česnekem, koriandrem a bílou bagetkou. To byla další dnešní bašta. Dnes byl moc krásný a chutný den:-)

Fotka je z telefonu, což se bohužel projevilo na kvalitě:(

Po stopách "Maya Azul"

     Dneska ráno jsem stála u auta a přemýšlela, kde že to mám škrabku. Nenašla jsem ji a zvládla to bez škrábání, ale je mi jasné, že chvíle, kdy budu muset koupit směs na odmražování oken a vyměnit pneumatiky za zimní (bez ohledu na předpisy) se prostě významě přiblížila. Všiml si toho i můj manžel. Když přijde domu, neběžím mu vesele vstříc, ale sedím na gauči, zachumlaná ve svetru či dece a mezi zuby sotva procedím: "Nazdar". Nemám ráda zimu, nezvládám zimu, je mi zima. A krom toho jsem unavená a přepadají mě podivné splíny. Proto již několikátý rok na zimu utíkáme pryč a vánoce trávíme mimo Českou republiku. Letos ale, v souvislosti s tím, že má drahá polovička opustila své stálé zaměstnání a dala se na nejisou dráhu drobného podnikání, není zcela jisté, jestli tuto naši milou tradici neporušíme.
     Ať tak, nebo tak, chtěla jsem trochu zavzpomínat na naši loňskou vánoční cestu (vrátili jsme se 1.1.2011, tak že to vlastně do jisté míry byla cesta letošní).
Přemýšlím, jak k tomu došlo, že jsme si vybrali zrovna tuto destinaci. Chtělï jsme zkusit jižní Ameriku, ale nějak jsem z ní měla strach. Nakonec padla volba na Mexiko (těžko to vysvětlit, ale asi se nám v té době zdálo méně nebezpečné). Uskutečnili jsme výpravu z Mexico City přes státy Guerrero, Oaxaca, Chiapas, Veracruz, Tabasco, Campeche, Quintana Roo a Yucatan a odtud letecky zpět do Mexico City.
     Během cesty jsme pochopitelně navšítivili památky z předkolumbovského období, ochutnali mexické bašty, ráchali se v moři, prolévali si hrdlo slabým pivem a silnou čokoládou a snažili se, co nejvíc poznat mexickou náturu....o tom všem se tu jistě ještě později zmíním.
     Zatím ale jen heslovitě, co mě napadne když se řekne Mexiko:
Oaxacká čokoláda (jelikož právě z Oaxacy čokoláda pochází), Churro (tedy španělské koblihy a pouliční prodavačka, neustále nabízející svůj mls opakovanými výkřiky: "čuró, čuró", my ji okamžitě přejmenovali na čurobábu), pivo Sol vylepšené limetkou a trochou soli (manžel zůstal jen u té limetky), velice otevřené projevy náklonosti na veřejnosti (neustálé objímání, pusinkování, hihňání a špitání do ouška jsme pozorovali i u relativně postarších párů - zdá se že Mexičani jsou velcí milovníci a hlavně silně rodinně založení), ohromé el zócalo v Mexico City (jedno z největších náměstí na světě), Frida a Diego, piňaty, mariachi, Palenque (máyské sídlo) a všeobecná posledlost Panenkou Marií Guadalupskou. Manžel mi připomněl že nesmím zapomenou napsat že když se řekne Mexiko, jemu se vybaví hrdost. Mexičané jsou milí, přijemní, ale nejsou vřelí, či nějak úslužní. Naopak, v každém svém konání či slovním projevu nám dávali najevo, že jsme sice vítaní, přesto si musíme uvědomit, že jsme v jejich zemi JEN turisté, zatím co oni jsou MEXIČANI. Pro našince je tak silný pocit národní hrdosti vlasntě trochu sci-fi...:-)
     Určitě napíšeme o Mexiku víc, ale pro zatím jen pár fotek.....

Zpátky ve školních škamnách

     Tak jsem zpátky ve škole. Ne, že by to byla taková zábava. Studentský život mě lákal v dobách, kdy z něj koukalo flákání po studentských hospodách, pařby na kolejích a byl tu někdo, kdo byl ochoten mě při těchto mých kratochvílích sponzorovat. Nikdo takový už tu ale není (tedy ne, že bych neměla rodiče, ale dospěli jsme do věku,  kdy bych měla začít sponzorovat spíš já je, ne oni mě. O sponzoringu mým manželem nebudu ani uvažovat.). Tak že studovat dálkově (nebo kombinovaně) a chodit u toho do zaměstnání (v mém případě přímo do práce) je méně zábavné a v určitém věku to začíná být i tak trochu zbytečné (abych si toho titulu taky ještě vůbec stihla užít:-)).
Jenže někdy se to tak zchumelí, v práci se něco naznačí a svědomitý zaměstnanec, pachtící se po osobním růstu, toužíce především nezakrnět pochopí, že ruku v ruce s karierním růstem jde i vzdělání a že v určitých chvílích, přestávají bohaté zkušenosti stačit.
     První den ve škole byl...no řekněme zajímavý. Už při pouhém vyplňování indexu (a upozorňuji, že jsme na to dostali předtištěný vzor) se ukázalo, že polovina z nás by se měla vrátit spíš na první stupeň základní školy. Spotřeba indexů byla přímo úměrná věku zájemců o studium. Na první přednášce jsem ve svém novém profesorovi poznala někdejší objekt sexuální touhy mé kamarádky (šlo bohužel o touhu spíše platonickou, tak že žádná protekce z toho nekouká).
Na druhé přednášce jsem utrpěla ještě větší šok, když se ukázalo že naše paní profesorka je vlastně moje bývalá spolužačka. Dost to zacloumalo s mým sebevědomým a myslím, že to mělo dopad i na mou sebeúctu. Na třetí přednášce jsem přestala vnímat, když jsem zjistila, že vlastně ani po třiceti minutách souvislé řeči pana profesora nechápu ani to, o čem ten předmět vlastně je.
     Je to zvláštní pocit vrátit se po dvaceti letech (neuvěřitelné, že) do školních lavic. Něco zůstalo stejné (zase začně třída o přestávce šumnět a probírat zážitky z hodiny, hodnotit vyučujícího a jeho přístup) ale něco je nové (už si při tom totiž vykáme a oslovujeme se navzájem "mladá paní").
Ale na druhou stranu musím říct, že už teď se těším na další přednášky....je fajn vrátit se v čase:)
   

Cesta do středu země, díl III ...slibuji, že poslední (snad)

      Když v roce 2008 dolehla na Island světová krize, splaskla bublina ráje na severu. Rázem se na ostrově zvýšila nezaměstnanost a životní úroveň šla dolů. Během doby Islandského "pádu" se (krom jiného) staly dvě důležité věci:

 - Zprovoznil se podmořský kabel, určený k přenosu elektřiny z Islandu do Skotska (Island v současné době exportuje skoro 90% veškeré vyprodukované elektřiny. Protože co se týče energie, má Island štěstí, díky bohaté geotermální činnosti na ostrově, má každá domácnost na Islandu energii zdarma, resp. platí jen za přenos)

 - Ve vodách u Islandských břehů byla objevena naleziště ropy a plynu, což je v současné době asi Islandská budoucnost. Po krizi se začal Island pomalu vylidňovat, tak jako už několikrát ve své historii. Lidé ve vlnách opouštěli tento krásný ostrov s vidinou lepší budoucnosti například v Norsku, nebo v USA. 

Islanďané jsou ale velcí vlastenci, tak že se těší, že jakmile se Island znovu postaví na nohy, tak se vrátí zpět. Budoucnost tedy mnoho obyvatel vidí v těžbě surovin z nově nalezených ložisek u Islandských břehů.

     Moje kamarádka Iris bydlí v malém městečku Grindavík. Je to rybářské město kousek od Reykjaviku a nechybí v něm pochopitelně továrna na ryby. Velkou pochoutkou na Islandu jsou sušené ryby. Moc jsme se na ně těšili, ale byla to jedna z mála věcí, které nás na Islandu naprosto zklamaly a kromě toho nám kvůli kousku ryby načichlo celé auto na několik dní.

Každopádně v Africe jsou prý tyto ryby velkou pochoutkou, tak že továrna v Grindaviku vyváží téměř veškerou svou produkci sušených ryb do Nigérie.

     Kousek od Grindaviku je ovšem také Modrá laguna. Geotermální minerální lázně plné bílé silice, která prý působí blahodárně na mnoho kožních problémů. Vstupné je sice ďábelské, ale požitek andělský. 

Další zajímavostí v okolí tohoto městečka je místo, kde se stýkají dvě tektonické desky. No neuvidíte tam nic zvláštního. Nad malým údolím se klene most který vlastně spojuje severoamerickou a euroasijskou zemskou desku. Vzhledem k tomu, že desky se od sebe pomalu oddalují, tvoří se v okolí zlomy a častými jevy jsou zde zemětřesení a sopečná aktivita. 

V době našeho pobytu na ostrově,  se země také otřásla.Sice jsme to ani necítili, ale později jsme se dozvěděli, že to způsobilo vylití řek a záplavy v místech, kterými jsme den před tím projížděli. Cesta se na nějakou dobu stala neprůjezdnou a my měli velké štěstí, že jsme nezůstali uvízlí někde na půl cesty ve vnitrozemí....nestihli bychom letadlo. 

     Další neodolatelnou věcí, kterou musíte na Islandu ochutnat je Skyr. Je to pochoutka podobná našemu jogurtu, ale vyráběna trochu jinou technologií. Je lahodná a osvěžující.

     Měli jsme také tu čest poslechnout si, pro mě do té doby neznámý, ale zdá se že na Islandu oblíbený hudební směr "Viking metal"....inu proti gustu žádný dišputát a jako vzorní hosté jsme se usmívali a pochvalně kývali hlavou. Těžko se mi ale potom usínalo.

 

     Zážitků je pochopitelně ještě daleko víc, ale myslím, že už i tak bylo Islandu až až:)

Všechny naše zážitky, zkušenosti a poznatky, které jsem na tomto blogu zmínila jsou čistě osobní a subjektivní, které jsme buď sami prožili, či nám byli sděleny našimi islandskými přáteli.

Na náš Islandský pobyt určitě nikdy nezapomeneme. Učarovala nám nejen tato země, ale i její obyvatelé.

Těšíme se, že se (snad) zase brzy vrátíme. 

Cesta do středu země, díl II.

     Co nás zaujalo během naší Islanské odysey?

Celý Island je rozdělen uprostřed drátěným pletivem na východní a západní stranu. Když přejíždíte musíte si otevřít branku a tu pak za sebou zase zavřít. Tím je zabráněno případnému přenosu nemocí ovcí z jedné strany ostrova na druhý, jelikož ovce se na Islandu pasou zcela volně a svobodně během celého letního období.

Vlna islanských ovcí je velmi kvalitní. Díky tomu, že se ovce na ostrově vyvíjeli samostatně a izolovaně od jiných plemen ovcí, je islandská ovce vlastně endemický druh a vyvinula se jí tak kvalitní podsada, že svetry upletené z jejich vlny nejen že neprofouknou, ale ani nepromoknou ....a jsou krásné - nám se nevíc líbily svetry značky Farmers market (a nejen svetry).

Nejrozšířenějším sportem na Islandu je kromě fotbalu také (a především) golf. Z 300 tis obyvatel je asi 100 tis registrovaných hráčů. Na Islandu je zhruba 100 hřišť a z toho je jich asi 20 osmnáctijamnových. To je něco pro mého manžela,:) ale bohužel zahrát si během našeho pobytu nestihl.

Když budete někdy náhodou pobývat v okolí jezera Mývatn, určitě si MUSÍTE zajet do Dimmuborgiru a tam si koupit uzeného pstruha (když se zeptáte na cestu, každý vám poradí, je tam dost populární). Je temně růžový, tak že vlasntě připomíná lososa, ale ta chuť je neuvěřitelná. Jakmile balíček otevřete vyvalí se nádherná vůně popela a očouzené ryby a jakmile pstruha ochutnáte uvědomíte si že uzený losos kterého si kupujete jen na Silvestra, protože je moc drahý, jen jen taková "nekvalitní náhražka". My jsem si bohužel koupili jen dva balíčky. Ještě mám kousek doma, nevím co budu dělat, až ho dojím....prostě se budu muset vrátit zpět k Mývatnu pro další zásoby...:-))))

I pokud doma lékořici (čili pendrek) rádi nemáte, tady ji ochutnejte. Je měkoučká a vláčná a prodávají tu spoustu lékořicových měkkých (ale i tvrdých) bonbonů obalených v čokoládě. Je to návykové. My dokonce ochutnali lékořicovou buchtu a byla skvělá. Jak mi řekla moje kamarádka Iris: "Islanďané jsou na svojí lékořici pyšní."

.....a ještě pár fotek:

Cesta do středu země

     Titulek je možná trochu zavádějící, nikoli však pro toho, kdo četl tuhle skvělou knížku od Julese Verna a ví, které místo si vybrali jeho hrdinové jako výchozí bod pro svou dobrodružnou výpravu.
     Přesto, že jsme v podstatě teplomilové, rozhodli jsme se tento rok vydat se na červencovou cestu za zimou. Už jsem to plánovala docela dlouho a to především z toho důvodu, že na Islandu bydlí moje báječná kamarádka a já ji chtěla zase po deseti letech vidět, ale také kvůli tomu, že jsme chtěli ochutnat kousek severu....a Island nezklamal, naopak ukázal se nám v tom nejlepším světle.

     Příroda ve své nejsyrovější podobě. Krásná, nespoutaná a chvílemi i trochu děsivá. Proč děsivá? Jedete stovky kilometrů po štěrkové, prašné, neupravené silnici. Nikde ani živáčka, auto potkáte třeba i jen jednou za dvě, tři hodiny. Cestou musíte častokrát překonávat brody řek, které jsou rozvodněná do šíře Amazonky a ani nevidíte kde na druhé straně cesta pokračuje. Přečíst si značku s pokyny k překonání brodu vám ale nepomůže srazit tlak na žádoucí hranici...."jeďte pomalu, jeďte opatrně, přesvědčte se že je brod průjezdný, uvědomte si že se během roku mění atp"....no díky, teď už vím jak na to:)
Musím sebekriticky přiznat, že před prvním brodem, když bylo asi devět večer, už tři hodiny jsme nepotkali žádné auto, venku pršelo a k dovršení mého šílenství místo nebylo pokryto sítí, tak že v případě problémů bychom ani nemohli nikam zavolat a my stály před rozhodnutím jet či nejet, jsem začala natahovat moldánky. No ale všechno nakonec dobře dopadlo i manželskou krizi jsme zažehnali a zažili jsme jednu z nejlepších dovolených vůbec.

      Island jsem projeli křížem krážem jak jen se to během 10 dnů pobytu dalo. Najeli jsem asi 3 tis km a nejkrásnější bylo to pusté vnitrozemí. A co dalšího se nám líbilo:
 - Neustále se měnící ale pokaždé magická příroda. Nádherné zajímavé útvary hor a ledovců se už za další zatáčkou změní v pustou poušť lávového písku. Po pár dalších kilometrech nás překvapí ostré nepravidelné útvary lávového pole. O kus dál se na zelených pláních pasou ovce a koně a v okolí jezera Mývatn je k vidění i pár stromů (a to je na Islandu opravdu malý zázrak). Vodopády různých tvarů a velikostí nás provázeli po celou cestu.
 - Laguna ledovcové řeky Jokulssárlón. Projíždíte na lodi mezi jasně modrými ledovci, nebe je šedé a všude je neuvěřitelné ticho. Atmosféra která se nedá ani popsat.
 - Spousta termálních jezírek kde je radost se smočit. Na některých místech jsme byli úplně sami - romantika na druhou:)
 - Pozorování velryb....a my měli z pekla štěstí, viděli jsme i Keporkaka.
 - Nádherné vodopády....vede Dettifoss, největší vodopád Evropy. Mě se ale nejvíc líbil Gulfoss.
 - Papuchalkové...jsou nádherní, nikdy nehnízdí na pevnině, jen na ostrovech, ale když kolem nich proplouváte na lodi, uvědomíte si že je něco jinak než obvykle. Ptáci většinou "řvou", ale na ostrově Papuchalků je hrobové ticho, nevydají ani hlásku a je radost se na ně dívat.
 - skvělé jídlo, u mě vedli ryby na všechny způsoby a báječní herinci u manžela jehněčí s karamelizovanými bramborami. Nemluvě ani o Islandské specialitě - fermentovaném žralokovi. Podává se v uzavřených zavařovačkách s chlebem a anýzovou pálenkou, vždy jen malý kousek. Já bych to přirovnala k našim řádně vyzrálým syrečkům, jak chutí, tak "vůní".
 - skvělí, ochotní a velice přátelští Islanďané a jejich naprosto dokonalá znalost angličtiny. Všichni mluví jako rodilí mluvčí. Prý je to proto, že v minulosti se na Islandu žádné televizní pořady nedabovali, tedy krom pohádek pro nejmenší, a vše běželo v angličtině s titulky.
 - Fakt, že ještě v jedenáct večer se slunce kutálí po obloze, ale tak nizoučko nad obzorem že naše stíny dosahovali snad až dvaceti metrů. Pořád je světlo a to má na cestovatele blahodárný účinek, jelikož mu to dodává jakýsi pocit bezpečí: "nemusím rychle hledat ubytování, i když je už deset večer, protože je světlo jako v poledne a vůbec mi nevadí, že ještě hodinu pojedu k další dřevěné chajďě, kde pak spočinu s ostatními podivínskými cestovateli v jedné světnici na dřevěném kavalci....ale v teple".

     O Islandu by se dalo psát hodiny a hodiny a já se k němu určitě ještě na našem blogu vrátím. Teď už jen dodám, že Island má u nás plný počet bodů (a ještě pár navíc za originalitu) a my se na něj jednou určitě vrátíme.