Vánoční Vyšehrad

     O vánočních trzích v Německu jsme už psali....a co vánoční trhy v Čechách? Letos jsme byli na Vyšehradě a na náměstí Jiřího z Poděbrad. Pochopitelně nelze porovnávat tyto trhy, jelikož ty drážďanské mají dlouhou tradici, zatímco například na Vyšehradě jsou trhy vlastně novinkou.
Vyšehrad je krásné a magické místo, tak že už jen projít si potemnělým vyšehradským hřbitovem a pokochat se pohledem na kostel či rotundu Sv. Martina je příjemná kratochvíle, ale ten vánoční duch mi tam prostě nějak chyběl. Byly tam vlastně jen dva velké kulaté stany. V jednom bylo občerstvení a v druhém improvizovaná tržnice ve které se prodávaly víceméně rukodělné výrobky. Celé to bylo velmi malé a prošli jsme to ani ne za pět minut, i lidí tu bylo pomálu. Krom dvou "šapitó" bylo na Vyšehradě ještě podium na kterém soutěžili děti v přednesu básniček, jakási věštírna a obcházeli tam - no řekněme - kejklíři na chůdách. Postrádala jsem tam ale vánoční atmosféru. Celé mi to přišlo spíš jako oslava MDD, nebo nějaký jarmark, než jako vánoční trh. Zklamáním pro mě ovšem bylo občerstvení. Stánek se šneky, který byl na webu vyšehradských trhů prezentován jako: "tradiční staročeské občerstvení" byl ovšem z nějaké francouzské restaurace, tak že šneci byli upraveni s tradičními francouzskými omáčkami. Navíc jeden šnek stál 25 Kč, a to se mi zdá na stánek s občerstvením přecijen trochu moc. Chutní ale byli, to zase jo:-)

Slavínská krypta byla otevřena jen do 16h, což jsme nevěděli, ale alespoň jsme se prošli po hřbitově.
Pak jsme se ještě stavili na náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam bylo sice taky jen asi 10 stánků, ale už jsme tam alespoň našli ten tradiční vánoční sortiment. Nejlepší byl stánek se spoustou sušenek různých barev, chutí a vůní (nejlepší byly limetkové a malinové). Zaujal nás také stánek, kde se pán snažil dělat vafle, ale zřejmě měl nějakou nevhodnou pánev, tak že se mu celá zalepila těstem, a on se místo obsluhování zákazníků marně snažil dostat těsto z vaflovací pánve dolů. Nevypadalo to moc lákavě a bylo mi pána upřímně líto.

     To, co mě ale na vánočních trzích v Praze opravdu zklamalo, byl svařák. Teplé víno s kolečkem citronu, které skořici vidělo tak maximálně z rychlíku a balíček baleného cukru do kávy, to věru není moje představa pravého svařáku. Když jsem se pana prodavače zeptala jesli je to svařák, nebo jen ohřáté víno, zatvářil se jako bych ho snad z něčeho křivě obvinila. "No jistě že je to svařák pani.".....Ne, to vážně nebyl svařák!
     Bohužel na Staroměstském náměstí jsme nebyli, tam jsem už manžela nedostala. Vzhledme k tomu, že jsme tuto návštěvu vánočních trhů absolvovali již začátkem prosince, dá se předpokládat, že později před vánoci, se to možná více "rozjelo". Každopádně já dávám.....tak pět hvězdiček z deseti a doufám, že se s tím svařákem příští rok polepší:-)

Drážďanský advent

      Je to taková naše malá, a nutno říct že asi jediná, vánoční tradice. Máme to do Drážďan co by kamenem dohodil, tak že nezajet si tam na vánoční trhy,  by byl skoro hřích. Jelikož řídí povětšinou manžel, je tato tradice oblíbená hlavně mnou:-). Letost tomu nebylo jinak.
A jaká je letošní bilance? Tři svařáčky, jeden vánoční vaječný punč, výborná novinka - teplé vánoční pivo - a vše konzumované z krásných keramických vratných hrnečků (žádný horký beztvarý plastový kelímek, který pak v našich krajích povětšinou končí valející se na zemi). Dále pak maxi porce skvělých teplých kaštanů, již obligátní každoroční porce žampionů s kysanou smetanou (zdlábnutá napůl s manželem) a jako dezert veliká, převeliká vafle s teplými třesněmi a šlehačkou.
Manžel si letos místo tradiční klobásky dal kus vola a moc mu chutnal:)
O ovoci  v čokoládě a dalších výborných drobnostech se raději nebudu už ani zmiňovat.

     Atmosféra byla skutečně vánoční. Nenarazili by jste tu na jediný stánek, který by prodával něco jiného než dobroty, nebo produkty s vánoční, či zimní tématikou. Spoustu pouličních hudebníků (u mě vedli bubínkáři), spoustu tlachajících popíjejících hloučků, odevšaď se linoucí omamné vůně (spouštěcí můj slintací reflex tak bezpečně, jako bych byla bernardýn doktora Pavlova), světla  a dekorace nezaměnitelně upozorňující na blížící se vánoce a mumraj kam jen oko dohlédne. Nutno s jistou dávkou nadsázky  podotkout, že tu byl trochu problém narazit na Němce, zato čeština zněla ze všech stran:-)
Je to tak trochu šílené, ale tak nějak mají prostě vánoční trhy vypadat a cena 2 EUR za svařák (opravdu skvělý svařák) je více než akceptovatelná. Jen malá poznámka "pod čarou": četla jsem, že v některých německých městech se na adventní svařák dělají konkurzy a jen ti nejlepší získají šanci prodávat ho na vánočních trzích. Je to vážně poznat.
     Letos jsme tu sice nenašli náš oblíbený stánek s rybami a plody moře (tak že na vánoce žádný uzený úhoř nebyl) a taky jsme zapomněli koupit drážďanskou tradiční štolu, ale i tak to bylo fajn a navíc máme zase jeden drážďanský hrneček do sbírky:)
     Nám se drážďanské vánoční trhy prostě líbí...tak zas příští rok!

Předvánoční odmlka

     Už víc jak měsíc jsme nepřidali žádný příspěvek. Příčinou byla nejprve vleklá nemoc, později chronická lenost a jakási ztráta inspirace. Předvánoční období není z našich nejoblíbenějších. Těžko říct, je-li to způsobeno mým medvědím syndromem, který prožívám každou zimu, či nějakým komplexem z dětství/mládí, nebo prostě jen zatím nulovou existencí ratolestí se zářícími očky. Obvykle v tuto roční dobu mizíme někam za teplem, ale kvůli již zmíněné nemoci, jsme naši plánovanou cestu po Nilu odložili na neurčito a zůstali doma....bohužel tak trochu nepřipraveni a nevyzbrojeni nadšením ani tradicemi. Já osobně zažívám jakýsi druh vánoční deprese, způsobený především faktem, že na sklonku roku se člověk zpravidla ohlíží za uplynulým rokem a také za celým svým životem. Jelikož jsem člověk od přírody spíše sebekritický s občasnými sklony k pesimismu, tak veškerá sebezpytování a hodnocení sebe sama, navíc v patetické atmosféře vánočního šílenství, prožívám spíše negativně.
     Tak že ve finále nemáme ani naklizeno, ani nazdobeno a stromeček taky chybí.  Naštěstí napekly maminky, tak že nám nezbývá, než se zaobírat už jen obžerstvím a povalování na gauči.
Alespoň jsme před vánocemi stihli navštívit vánoční trhy, a to nejen v Praze, ale také v Drážďanech a zajít na koncert hudebního projektu Vivaldianno Michala Dvořáka a Jaroslava Svědceného, který měl úspěch jen u jednoho z nás.
Bohužel jsme také dva dny slzeli u televize při sledování pohřbu pana prezidenta.
     Doufám, že nový rok začne ve veselejším a trochu kreativnějším duchu. Každopádně do něj přeju všem hodně štěstí a zdraví......:-)

Čokománie

     Jsem na sladké. Ale není to jen libůstka, je to mánie. Když mě to popadne, tak prostě MUSÍM něco sladkého mít. Manžel to řeší tak, že nakoupí sladkosti do zásoby, schová je někde v bytě (už jsem se je několikrát s pěnou u pusy snažila najít, ale marně) a pak mi je, dle svého uvážení, dává na příděl. A doufám, že si nikdo nemyslí, že to dělá nezištně. Naopak, je pak pro něj celkem lehké, přimět mě pod příslibem sladkého mlsu udělat leccos, do čeho by se mi normálně nechtělo. Zatím to jsou spíš takové drobnosti..."udělej mi kafe, dones mi pivo" atd, ale uvidíme, zda to nebude gradovat...známe to, s jídlem roste chuť.
     Právě teď je mým nejoblíbenějším pamlskem tmavá čokoláda od Lindt se zrnky mořské soli "A touch of sea salt". Je úžasná a já jsem schopná sníst jí na posezení.Ale jsou tu pochopitelně ještě moje evergreeny. Především "After eight", čokoládové plátky s mentolovou náplní a zázvorové bonbony z vietnamské večerky.
     Jmenuju se Radka a jsem čokoholik!..... a je to tak trochu jakoby ke mě manžel při svatbě dostal i návod:-)

převzato z http://www.blisstree.com/

Do La Manchy nejen za Donem Quijotem

     Madrid je fajn. Zajeďte si tam, stojí to za to. A když už tam budete, rozhodně se musíte mrknout do Prada (tedy do Musea del Prado). I pokud nejste, co se umění týče, zrovna "fajnšmekři", tahle sbírka prostě patří k tomu nejlepšímu na světe. Kromě Velazqueze, Goyi, El Greca, Rembrandta, Rubense, Tiziana a mnoha dalších, tam uvidíte i mého oblíbeného Hieronyma Bosche (například Zahradu pozemských rozkoší).
     Madrid má velmi příjemnou atmosféru. Chybí mu ale přirozená dominanta. Přesto je tu co k vidění. Krásná Plaza de Cibeles, ulice Gran Via (nákupní tepna Madridu, kde uvidíte nádherné domy, připomínající NewYorskou architekturu třicátých a čtyřicátých let minulého stolení), rozsáhlý královský palác Palacio Real, stadion Realu Madrid, věže KIO také známe jako "Brána Evropy" (což jsou dva proti sobě stojící sešikmené mrakodrapy na Paseo de la Castellana), a tak dál. Ale Madrid je tak trochu jiné město. Nezačnete ráno a naskončíte večer vyčerpaní, aby jste stihli všechny zajímavosti. Nám ani nevadilo, když jsme něco nestihli, stačilo, že jsme se jen tak potulovali ulicemi na nasávali atmosféru.Každopádně tu na vás čeká překrásná architektura, bělostné renesanční paláce, široké bulváry a rozlehlé parky. Nemluvě o spoustě příjemných kaváren a restaurací (tuhle můžeme doporučit: La Sanabresa) Rozhodně se tu dobře najíte a napijete a když navštívíte Museo del Jamon, ochutnáte tu nejlepší Iberijskou šunku na světě (je skvělá, nasládlé s lehce kaštanovou chutí). Náměstí jsou plná stolečků a u všech sedí švitořící Španělé. Popíjejí víno i pivo, dávají si tapas a poslouchají pouliční hudebníky, kteří jamují o sto šest a dobře jim to šlape. V Madridu je spousta jazzových klubů. My jsme milovníci jazzu, tak že se nám moc líbilo na náměstíčku plaza del Angel (kde jsme také bydleli) v klubu Cafe Cental se skvělou živou muzikou.
To všechno je moc fajn, ale to nejlepší na vás teprve čeká.

     Kdo četl knížku "Židovka z Toleda" jistě ví, že Toledo bylo v minulosti střediskem židovské kultury. Koexistovali tu na jednom místě jak židé, tak křesťané a muslimové a toto jejich soužití je protknuto celým městem dodnes. Tohle město vás zavede zpátky do středověku. Úzké křivolaké uličky klikatící se z kopce a  zas do kopce vás okouzlí. Určitě navštivte nádhernou gotickou katedrálu. Ale množství kostelů, synagog, klášterů a mešit nemusíte hledat, prostě jen tak procházejte městem a narazíte na ně. Město má neopakovatelnou atmosféru. Ochutnějte báječné marcipánové cukrovinky (je to místní lahůdka, v okolí Toleda jsou bohaté mandlové háje). Posaďte se do jakékoli restaurace se zahrádkou, neprohloupíte, všude vám bude chutnat.

     Když si dosyta užijete Toleda, tak zvedněte kotvy a přepravte se na další úžasné místo. Jmenuje se Cuenca. To je už o poznání menší město a vládne tu už taková provinčnější atmosféra. Když vyjedete na kopec nad město, naskytne se vám úžasná vyhlídka. Dominantou města je krásná katedrála, ale to nekrásnější co můžete vidět jsou visuté domy. Přes skalnaté údolí přejdete po dlouhém dřevěném mostě Svatého Pavla. Z mostu si pak nejlépe prohlédnete nejen údolí (most je ve výšce 40m) ale především visuté domy, který jakoby přetékají přes okraj soutěsky a visí nad údolím. Celé místo je nádherné a pocit svobody, kterým se na mostě vysoko nad propastí,  se spoustou krásy kolem sebe, můžete opájet je nepopsatelný. Místo je Unescem chráněné kulturní dědictví.

Ráno (resp. dopoledne) jsme zašli na kávu a sendvič do restaurace vedle katedrály. Bylo to ve chvíli, kdy šla většina Španělů do práce, tak že místnůstka s barem byla plná mužů různého věku v oblecích. Všichni pili kávu, pokřikovali na sebe, četli "na stojáka" noviny a kupovali si sendviče na cestu. Barista už je všechny znal, dělal jim přesně tu kávu, kterou každý z nich pije. Přicházeli, odcházeli, tlačili se na nás, nikomu jsme ale nevadili, i když jsme překáželi s batohem v "jejich" kavárně, kam chodí asi každé ráno, prostě se na nás jen mile usmívali. V té chvíli mě napadlo, jak rozdílný je přístup k životu tady a u nás a jak si tu lidé dokáží užívat ve všech běžných momentech všedního dne.

     Tenhle výlet se vám bude moc líbit. Když si půjčite auto jako my, budou vám na ochutnávku Madridu a jeho okolí stačit tak čtyři až pět dní. Připravte se ale na to, že při parkování budete trošičku šílet. Ale berte to tak, že když už  jste v oblasti La Mancha, tak je potřeba zažít si tu svůj boj s větrnými mlýny.
Hezky si to užijte....¡Buen viaje!

Svatý Martin

     Svatý Martin je, v tomto neutěšeném čase nadcházející zimy, moje oblíbené období. Těším se na Svatomartinskou husu a na Svatomartinské víno. Letos už máme tuhle dobrotu za sebou, ale tentokrát to bylo velké zklamání. Panu kuchaři se husa vůbec nepovedla. Maso bylo tuhé a nešlo od kosti. Víno sice bylo dobré, ale už to nezachránilo.
     Ještě že mi náladu spravil aspoň ten nádherný jasný úplněk.
Tak teď už jen doufat, že dnes ještě nepřijede Martin na bílém koni-:)

Dušičky

     Na začátku listopadu, během svátku dušiček, hřbitovy ožívají. Jelikož nemám ráda tlačenici, tak jsem si pár dnů počkala, než jsem se vydala s věnečkem slaměněk navštívit babičku.
Nutno říct, že atmosféra liduprázdného (mluvím jen o žívých), stmívajícího se hřbitova s několika plamínky svíček byla magická jen malou chvíli, dost rychle se z toho stala...no řekněme "noční můra". Nikde nikdo, jenom listí šelestilo, svíčky plápolaly a najednou se někde v dálce naproti mě objevil pán. Celý v černém. Nešel po cestičce, ale klopýtal mezi hroby směrem ke mě a ještě během chůze zapálil svíčku. Moje iracionální já porazilo to racionální na hlavu a fantazie začala pracovat. Lehce jsem se opotila a moje cesta směrek k východu nabrala rychle kadence usilovného pochodu........ Pán mě minul. Asi spěchal, jelikož už bylo skoro pět a v tu dobu se hřbitov zavírá. No příště zřejmě popluji s proudem a půjdu navštívit své zesnulé v nějakou přijatelnější dobu.

Všechny bašty světa

     Jelikož krom toho, že rádi cestujeme, taky moc rádi jíme, chtěli jsme zavzpomínat na to nejchutnější, co nás na našich cestách potkalo.

řeznický krámek v Dominikánské republice

     Já osobně mám největší slabost pro kreolskou kuchyni, kterou jsme měli možnost poznat především v Dominikánské republice. Plantainy (tedy zeleninové banány) jsem znala už dřív a někdy je doma jako přílohu dělávám, ale v Santo Domingu je dělají s čokoládovou omáčkou a polévají s ní francouzské tousty. To byly ty nejlepší snídaně, kterých jsem se prostě nemohla nabažit (zvláště doplněné šťavnatými exotickými plody). Taky jsem tu ochutnala ten nejlepší cheese cake s papájovým přelivem (to je asi to vůbec nejlepší, co jsem kdy v životě jedla. Manžel říkal, že když jsem pozřela první sousto, úplně se mi změnily rysy v obličeji a asi jsem prožívala jakousi formu gastronomického orgasmu).
     Další božské zákusky pak byly: Sacher dort v hotelu Sacher ve Vídni, mexická verze baklavy Cafe Emir (spodek jako cheese cake, vršek jako baklava - mňam kombinace) a chilli zmrzlina s karamelem z palmového cukru v Phnompenhu. Určitě stojí za zmínku také báječná čokoláda v Oaxace (tu jsem na blogu už zmínila) a dezert, který jsme jedli v Mexiku (název se nám už vykouřil, myslíme že Marasqua....těsto jako na hořické trubičky, jen měkčí. Plněné tvarohovým sýrem Philadelphia a karamelem).
     Nejlepší plody moře jsme ochutnali v Kepu a v Sihanoukville v Kambodži. Velký talíř, plný tu krabů, jindy garnátů a chobotničky dělané na malém ohýnku na pláži... to prostě nemělo chybu. Asijské jídlo, konkrétně thajské, je zase největší slabostí mého manžela. Každé jídlo bylo vlastně taková malá slavnost.....tedy krom polévky Suki - tu nejezte je- li vám život milý. Ovšem ještě větším zklamáním pro nás bylo Pozole, tradiční mexická polévka, která podle nás chutnala jako voda ze dřezu plného špinavého nádobí (a to jsme tomuto pokrmu dali šanci hned dvakrát).

Chobotnice v Sihanoukville

ústříce červstvě vytažené z moře za cenu 10 ks za 25 centů:)

takto se suší malé krevetky na slunci, pak se z nich dělá krevetová pasta

pouliční prodavačka bašty v Bangkoku

Když budete jednou v Madridu, určitě si zajděte na večeři do této restaurace. Naprosto báječné tříchodové menu s láhví vína za 10 EUR....každý večer plno, spokojenost zaručena:)

Tomu se říká ve Španělsku a v Itálii "malá svačinka"

Když na Islandu do cukrárny, tak stylově

     V  Pařízi nás dostali ohromné saláty se vším možným a v Římě jsem neochutnali jediné jídlo, které by nebylo dokonalé. Manžel si liboval především při konzumování osobucca a já zase saltimbocy, oba jsem se oblizovali nad báječnou zmrzlinou plnou pistácií. Nejlepší pizzu jsem ochutnala v USA v řetězci Papa Gino´s.  Ve Španělsku nás zase dostala skvělá Iberijská šunka a mandlové cukrovinky.
V Indii bylo výborné všechno, ale jen první tři dny, pak mě dostala jakási forma "faraonovy pomsty" a do konce pobytu jsem se jí už nezbavila. Domů jsem se vrátila tak o pět kilo lehčí. I to se někdy stává.
     Jiný kraj, jiný mrav a hlavně jiná kuchyně. Není nic lepšího než jezdit, užívat si, poznávat.....a OCHUTNÁVAT svět:)
    

Po stopách "Maya Azul" - díl III.

     I my jsme si v Mexiku zažili své horké chvilky...ano, bylo jich několik.
Začalo to hned po příjezdu. Věděli jsme, že ne všude se domluvíme anglicky (i když na konci dovolené se manžel už slušně španělsky dorozuměl), ale když jsme začali mít problémy už v hlavním městě, tak nás to trochu šokovalo. Chtěli jsme se dostat do Michoacánu a podívat se do rezervace motýlů monarchů. Na autobusovém nádraží nám ale žádná přepravní společnost nechtěla jízdenky prodat. Nevěděli jsme proč a všude jsme slyšeli jen: "No habla Inglés". Nakonec jsme pochopili, že je stát "uzavřen" a že se do něj nejezdí. Paní ve výdejně jízdenek dokonce naznačila gestem rukou pistole - "V Michoacánu pif, paf, stát je zavřený".
Nabouralo nám to naprosto celý itinerář a ještě nás to vykolejilo. Nakonec jsme se rozhodli, místo do Michoacánu jet do Acapulca, a podívat se na slavné clavadistas (tedy skokany z útesů do moře). Pořád nám to ale vrtalo hlavou. Později jsme na internetu zjistili, že v té době zadrželi v Michoacánu bosse tamního drogového kartelu.

     Pořádně veselá taškařice nás teprve čekala někde v horách, na cestě z Puerto Escondidas do Oaxacy. Silnice vedoucí neobydleným územím byla náhle zablokovaná lidmy a autobus musel zastavit. Nevěděli jsme co se děje. Nejdřív to vypadalo jako slavnost, ale později nám došlo, že je to spíš demonstrace. Po několika desítkách minut čekání, řidič něco řekl španělsky a následovala scéna jak z dobrodružného filmu o americké novinářce v africkém pralese...znáte to: autobus se rozbije, vesničané se rozprchnou a ona tam zůstane stát uprostřed pustiny s kufrem, v lodičkách a se zoufalým výrazem:).....Zkrátka než jsme si vzali batohy a posbírali věci, všichni byli někde pryč. Došlo nám, že musíme přejít kolem kolony prázdných aut,  přes zátaras lidí na druhou stranu. Jak jsme se k početé skupině lidí blížili, tím lépe bylo vidět, co jsou zač. Sešli se tam asi nejvyšší Mexičané z celé země. Normálně jsme sice potkávali muže urostlé s rozložitou muskulaturou, ale většinou mi dosahovali tak po prsa, ti nejvyšší maximálně po bradu. Tihle byli nejen urostli, ale i vysocí a taky pořádně zarostlí. Prostě na první pohled taková parta drsných zappatistů, většinou ozbrojených mačetami či noži. Sledovali každý náš krok a vůbec se netvářili přívětivě. Bylo to hodně nepříjemné, ale nám nezbývalo, než jít dál. Kus za zátarasou nás překvapilo zjištění, že tam na nás čeká nový přistavený mikrobus a v něm už usazeni naši bývalí spolucestující. Demonstranti byli mexičtí komunisté. Různé demonstrace a meetingy komunistů jsme pak potkávali po celém Mexiku. Komunusté byli většinou mladí lidé a na mládež se také především jejich náborová aktivita orientovala. Na mexických komunistických sjezdech nehraje dechovka, ale rap a R´n´B.

     Ke konci našeho pobytu jsme se chystali z Cancúnu přeletět do Mexico city. Když jsme ale na letišti kupovali letenku, chybička se vloudila a karta nám nedala ani "ň". Na horké lince jsme se dozvěděli, že karta má limit k výběru jen 15 tisíc CZK týdně. Tady by bylo asi na místě zmínit, že to byla karta mého manžela a ten mě přesvědčoval o tom, že limit navýšil na 50 tis týdně. Nenavýšil. Přemýšleli jsme, kdo by nám mohl poslat peníze přes Western Union, ale jelikož už bylo pozdě, navíc pátek podvečer, začínala jsem se smiřovat s tím, že si usteleme někde na lavičce a pár dnů nebudeme jíst. Pak jsem si ale vzpomněla, že mám tajně ulitých 100 EUR, kterými jsme chtěla v Německu (kde jsme trávili jednu noc po příletu a to 31.12.) překvapit manžela Silvestrovskou večeří. No zachránilo nás to na 3 dny (v pondělí nám nase naskočilo našich 15 tis), ale díky tomu jsme museli přebývat v těch nejlevnějších hotelech. Ze zoufalství a se špatnou náladou jsem vlezli hned do prvního a velmi levného. Horší noc jsem dlouho nezažila. Bylo to vlastně drogový doupě se Sky barem na střeše. Celou noc nám nad hlavou řvala muzika a klapali podpadky a tanečníci chodili šňupat na chodbu za našimi dveřmi. Nebudu popisovat hrůzu celého toho místa, ale nejhorší na tom bylo, že manžel usnul během pěti minut (rachot nerachot) a ještě hlasitě chrápal. Zatím co já bděla do rána a zabarikádovala dveře:).

     No na Silvestrovskou večeři stejně nedošlo, jelikož když jsme přestupovali ve Frankfurtu, zjitili jsme že nám zase došli peníze (opět limit). Abychom se vůbec dostali 31.12. večer z letiště v Mnichově do hotelu, vytipovávali jsme si v letadle gentelmany, kterým jsem pak za pár Eur nabízeli doutníky, co jsme si vezli z Mexika. Vlastně mi to už ani nevadilo a začalo mi to připadat jako legrace. Připadala jsem si jako vexlák z osmdesátých (i když oni na mě ale spíš koukali jak na socku, nebo něco ještě horšího).
     Fakt, že tu píšu tychle řádky svěčí o tom, že vše dobře dopadlo. Naopak v nejhorších chvílích nám pár lidí naprosto nezištně pomohlo (určitě vzpomenu na paní, která nám zadarmo dala batoh v hodnotě asi 30 EUR ze svého krámku. Když jsme jí žádali o adresu, že ji peníze pošleme, řekla jen, ať si neděláme starosti a bereme to prostě jako dobrý skutek).
     Průšvihů jsme v Mexiku zažili ještě daleko víc, ale i tak je tenhle článek už pořádně dlouhý. Myslím, že kapitola s názvem "mexické trapasy" by tímto mohla být uzavřena. Užijeme si trapasy zas někde jinde:-))))