123 - viva Eiffelovka

     Ne, neodpočítávám to Eiffelovce. Čísla v titulku znamenají skutečně věk slavné ocelové lady. Dnes je tomu přesně 123 let, co byla v Paříži slavnostně otevřena Eiffelova věž. Se stavbou se ovšem začalo už v roce 1887. Eiffelovka byla vystavena u příležitosti stého výročí velké francouzské revoluce a Světové výstavy. Pařížané ji nejdřív nenáviděli a kritizovali, v současné době je to ale dominanta Paříže, kterou ročně navštíví víc než 6 milionů lidí. Myslím, že dobové fotky ze stavby věže jsou impozantní.

     Vzpomínám si na naši návštěvu Paříže asi před dvěma lety. Na to labužnické jídlo, veliké saláty které jsme jedli celý dlouhý večer, kohouta na víně a báječné růžové víno. Vzpomínám na naše zklamání z trochu neosobní  Champs-Élysées a naopak příjemné objevování úzkých uliček a malých náměstíček na Montmartru plném uvolněné nálady. Na báječný den strávený v Louvru. Na úžasnou atmosféru v Sainte Chapelle způsobenou kouzelnou hrou světel prostupujících barevnými vitrážemi velkých skleněných oken horní kaple. Na krásnou charismatickou katedrálu Notre-Dame a naopak trochu nudný a přeceňovaný chrám Sacre Coeur, ovšem s krásným výhledem na celou Paříž. Na příjemný odpočinek při procházce rozsáhlým hřbitovem Père Lachaise a mnoha Pařížskými parky. A pochopitelně i na Eiffelovku, která podle mě krásně dokresluje panorama města, ale její návštěva je tak trochu o nervy:)

     Každý francouz vám řekne, že Paříž není Francie. Já na to říkám: Jasně že to není Francie, je to přece Paříž. A ať už je váš vztah k ní jakýkoli, Paříž je jen jedna...:-)

Už se zase máme na co těšit

     Tak a je to tady. Dnes jsme si koupili letenky na naší letošní "velkou cestu". Už se zase máme na co těšít a co plánovat. Období plánování je skoro stejná slast jako samotná cesta:-)
Kdyby si náhodou chtěl někdo tipnout kam letos vyrazíme, tak tady je několik indicií:
 - země je bývalou francouzskou kolonií
 - najdete tam Notre Dame
 - počet obyvatel - víc než 90 milionů.
 - přesto že se jedná o socialistický stát, tak jeho HDP roste meziročně o 7%
Kdyby jste ještě pořád nevěděli, tak tady je poslední nápověda:

Oblíbená maškrta

    Mám ráda češtinu a vždycky jsem si libovala v košaté a libozvučné mluvě. Bohužel pozoruji na sobě takový zajímavý úkaz, kdy s přibývajícím věkem náhle začalo ubývat synonym a přibylo fluskulí:-)
Každopádně i jako češtinomilec musím konstatovat, že existují velmi výstižná slova v různých jazycích, ke kterým nemá čeština vhodný překlad. Pro mě to je například anglický výraz "dizzy". Zároveň, ale existují slova, která znějí v cizím jazce k danému objektu vhodněji a mému uchu libozvučněji, než výraz český. Já bych například lososa i v češtině ráda nazývala salmonem, prostě se mi to k té rybce hodí lépe. Další moje oblíbené slovo, které bych s chutí převedla do češtiny, protože ho považuji za výstižnější, je slovenský výraz "maškrta".
     Tak že již bylo vysvětleno, proč samu sebe považuji za maškrtníčku a nikoli za mlsouna a už se můžu věnovat své oblíbené maškrtě. Již jsem se tu jednou na blogu zmínila že jsem čokoholik. Tím ale nechci říct, že bych se slaných dobrot úplně vzdala, jsem ale podstatně vybíravější, než u sladkostí. Tradiční brambůrky mi nic moc neříkají. Když už si je dám, tak takové ty hodně mastné hospodské. Ale jedny chipsy přímo miluju. Jsou to zeleninové chipsy z Marks&Spenceru. Obsahují pastiňák, sladké brambory  a červenou řepu (ta je nejlepší) a jsou poměrně drahé. Pro mě ale stojí za to. Nemám je moc často, ale když je mám, tak si to užívám, no a možná mám i trochu příjemný pocit, že maškrtím zdravě:-)

Je oficiálně jaro

     Dnes v 6.14h začalo astronomické jaro. Vím to naprosto přesně, jelikož můj manžel, dozvědivší se tuto zprávu během své brzké ranní cesty do hlavního města z rádia, měl nutkavou potřebu mě o této skutečnosti informovat a oznámil mi to SMSkou, která  měla tedy zároveň funkci budíku.
Ale zpráva to byla nadmíru pozivitní, tak jsem mu to odpustila...:-)
    Asi na oslavu této skutečnosti jsme si odpoledne šli dát lososa a steak do restaurace a cestou jsme vyfotili krásný Kostel sv. Alžběty. Kostel, který je v současnosti ve správě Salesiánů Dona Bosca je z šedesátých let devatenáctého století. Je to fešák, že?

Naše oblíbená místa - Komáří vížka

     Právě jsem se vrátila ze služební cesty a jelikož je dnes opravdu výstavní počasí a je vidět hodně daleko, tak byl náš dnešní příjezd ještě příjemnější než jindy. Cestu po dálnici z Prahy se nám totiž vždycky před Lovosicemi otevře úžasný pohled na ty naše kopečky a člověk si uvědomi: Jsem doma!:) I když já jsem holka couravá, tak že pro mě jsou ty příjezdy spíše depresivní: Tak a jsem už zase doma!:)
Každopádně dnešní příjezd ze služební cesty a pohled na kopečky mi připomněl jedno mé oblíbené místo.

      Občas v létě po práci, když nemáme čas jet už někam dál, ale přesto máme chuť na nějaké malé letní dobrodružství, zajedeme kousek od nás, do Bohosudova, a odtud se sedačkovou lanovkou necháme vytáhnout na 807 metrů vysokou hůrku zvanou Komáří vížka, abychom si mohli dopřát "jeden z nejkrásnějších výhledů v Krušných horách" (cituji propagační letáček). Ale už samotná cesta lanovkou nahoru je příjemným zážitkem. Lanovka je dlouha asi 2348 m a díky tomu je to nejdelší lanovka u nás, zároveň je to ale také druhá nejstarší lanovka v Česku (v provozu od roku 1952). Nahoře pak, když se dostatečně pokocháme pohledem (tedy když zrovna není údolí pod pokličkou smogu, což je bohužel často), si dáme nějakou dobrotu ve stejnojmenné restauraci Komáří vížka. Před tím, než se vypravíme na cestu dolů, tak si na terase vychutnáme kávu, to mám moc ráda.

 
      Je tu velmi populární nechat se i s kolem vyvézt nahoru lanovkou a dolů to sjet. Já bych si na to ale netroufla, tak že my to dáme po vlastních. Pokaždé a naprosto pravidelně sejdeme z cesty, jelikož po žluté je to moc daleko a manžel zná zkratku, a pokaždé se tak trochu ztratíme. Pochopitelně že nakonec dorazíme na parkoviště k autu, jelikož orientovat se tu je snadné, vzhledem k tomu že stačí prostě jít z kopce. Ale jinak se vykračuje po vyšlapané cestě a jinak ze strmého kopce lesem, když se už stmívá. No zdá se, že klopýtat v polotmě přes kmeny stromů je taková naše tradice. Tak že si po cestě ještě zakousnem pár ostružin a zas někdy příště. Většinou nám to jednou za rok stačí:-)

Až přijde kocour

    .....tak ho vypijeme:-). Před časem jsme vyrazili na výlet a navštívili jsme pivovar Kocour ve Varnsdorfu. Naše návštěva sice nedopadla tak, jak jsme si představovali, ale alespoň jsme si domů přivezli zásobu piv, které od té doby statečně degustujeme. Sice nám tu ještě asi tři lahve zbyly, ale myslím, že vítěze už známe:-)
První místo u mě vyhrál Kocour Weizen, skvělý svrchně kvašený ležák, intenzivní vůně i chuti, nepříliš hořký. U manžela vyhrál Kocour Sumeček. Velmi hořké svrchně kvašené pivo kategorie American Pale Ale. Druhé místo má Višňový ležák. Hodně příjemná pivní limonáda s višňovým ocasem.
Třetí místo Kocour Jantar, pivo jantarové barvy, plné nasládlé chuti s žitným sladem.
Naopak varujeme před Kubíkem, jak může být pivo s tak milým jménem tak strašně, ale strašně hořké?
Nejsme pivaři, ale vážně jsme si pochutnali. Do Kocoura zas někdy zajedeme pro zásoby.
Fotka je sice nepovedená, ale alespoň pro ilustraci:

Buddha padl hanbou

     Často a ráda se brouzdám na Wikipedii, jen tak si prohlížím obrázky francouzských panovníků, čtu si o osudech známých i neznámých spisovatelů a prostě skáču bez ladu a skladu z jedné informace na druhou. Zrovna včera jsem tak skákala a probírala se rubrikou "výročí na březen" a zjistila jsem, že 2.března uplynulo 11 let od zahájení likvidace obřích soch Buddhů v Afghánisánu Talibánci.

Sochy Buddhů vytesané do skály z pískovce, jejichž vznik se datuje cca do 3.- 6.století byly vysoké 50 a 30 m a nacházely se v Bamjánském údolí asi 230 km od Kábulu. S příchodem islámského radikalismu na začáktu 21. století začali afghánští radikální náboženští vůdcové prosazovat likvidaci všeho neislámského a navíc islámské náboženské právo zakazuje vyobrazování lidských postav. Přesto, že sochy lákaly vždy množství obdivovatelů ze všech koutů světa, rozhodl Talibán že budou zničeny. Nejdříve byly několik dní ostřelovány protiletadlovými zbraněmi, ale to je nezničilo. Takže potom byly použity  protitankové miny, které již byly úspěšné. Talibové spotřebovali na zniční soch asi 50 tun výbušnin. Příběh soch Buddhů je sice zajímavý, ale proč se tu o nich tak dlouze rozepisuji? Vzpomínka na Buddhy mi připomněla úžasný film, který jsem viděla před čtyřmi lety na festivalu v Karlových Varech. Film se jmenuje "Buddha collapsed out of shame", tedy Buddha padl hanbou, režírovala ho mladičká Iránská režisérka Hana Makhmalbaf a popisuje život lidí právě v této oblasti. Malá afghánská dívenka se za každou cenu snaží dostat do školy, ale v cestě jí stojí řada překážek. Například partička asi osmiletých výrostků, kteří si hrají na bombardování, na svatou válku a na ukamenování, nebo fakt, že prostě nemá peníze na sešit. Pro nás možná šokující, přesto film dost realně popisuje život a prostředí současného Afghánistánu.
     Moc ráda bych film viděla ještě jednou, ale nevím kde ho vzít. Každopádně kdokoli by k němu měl přístup, doporučuji nerozpakovat se a zkouknout.

Trocha nedělního surrealismu

     O tom, že pojedeme do Prahy, jsem ještě včera nevěděla. Až večer přišel manžel s tím, že tam potřebuje odvézt auto a tudíž ho musí někdo hodit jiným autem zpět, což je vlastně nepodstatné. Zkrátka když už jsem musela jet do Prahy, nechtěla jsem, aby ta cesta byla zbytečná, tak že bylo potřeba něco zábavného vymyslet:-)
     Měla jsem už od vernisáže políčeno na výstavu Jiný vzduch, která mapuje posledních dvacet let českého surrealismu. Už od puberty jsem milovala nejen surrealismus, ale i dadaismus, nakonec kdo by neobdivoval Dalího, Toyaen, Muziku, nebo Štýrského. Takoví velikáni sice na výstavě k vidění nebyli, ale i tak byla obsáhlá výstava opravdu zajímavá. Nemám sice ráda takové ty "rádobyumělecké koláže" s výstřižkami s pornočasopisů, ale těch tam naštěstí moc nebylo:-) Co tam ale bylo, to byly dokonalé malby Leonidase Kryvošeje, zajímavé kresby Přemysla Martince, dokonale řemeslně zpracované objekty Jana Švankmajera a obrazy Václava Švankmajera a mnoho dalších. Nakonec běžte se na výstavu podívat sami, myslím, že pokud máte tento umělecký směr rádi, nebudete zklamaní. Navíc se výstava koná v prostorách Staroměstské radnice. Nejen v prvním patře odkud (předpokládám) byli vyhozeni místodržící Slavata a Martinic, ale také ve sklepeních. Jsou to nádherné prostory s původně pomalovanými stropními trámy a klenutými kamenými sklepy.  My byli v těchto prostorách poprve a moc se nám tam líbílo. 

Leonidas Kryvošej - Závěrečná, zroj: ceskapozice.cz

Václav Švankmajer - Pornohrob, zdroj: vaclavsvankmajer.jex.cz

 

Jan Švankmajer - Falešná želva, zdroj: novinky.cz

     Po výstavě jsme samozřejmě nevynechali Orloj, ale hlavně jsme si cestou na oběd prohlédli dva krásné kostely. Nejdřív, kousek od Staroměstského náměstí, barokní kostel Sv. Mikuláše a potom nádherný novorománský kostel Svatého Cyrila a Metoděje v Karlíně.  Kostel, přesto že byl před deseti lety postižený ničivou povodní, je krásně zrekonstruovaný a skutečně velkolepý. Ale fakt, že v tak rozsáhlém kostele v neděli po poledni nebylo ani živáčka, byl skoro tísnivý.
     Poobědvali jsme ve vegetariánské restauraci Mlsná Kavka, a mě překvapilo, jak moc se člověk může přejíst z vegetariánského jídla....ale o tom zas někdy jindy.

 

Na Stodolci - restaurace na severu

     Restauraci Na Stodolci v Dolní Chřibské jsem objevila na Scuku pana Cuketky, kde hledám často inspiraci. Poobjedvali jsme tady asi před týdnem, při našem výletu do severního cípu naší země, do Varnsdorfu.  Restaurace je na krásném místě, obklopená přírodou. Hned vedle jsou stáje a pořádají se tam vyjížďky na koních. Nejedná se vlastně jen o restauraci, ale i penzion, tak že se zde můžete i ubytovat, když vás Svijanské řezané zmůže. Prostředí je příjemné a do krajiny výborně zapadá. Obsluha byla milá a opravdu rychlá.

Lístek jednoduchý, nekomplikovaný,  jen pár vyvážených jídel, řada z nich je v BIO kvalitě. V lístku jsou také označeni dodavatelé surovin. Víte tedy přesně odkud je maso, které právě jíte, sýry i med na dezerty.
     Na začátek jsem si dali výbornou kuřecí polévku s domácími nudličkami. Byla skvělá, jen trochu příliš jemná, řekněme málo výrazná, ale nudličky byly jak od babičky.
Jako druhý chod jsem si dala Jehněčí kolínko na rozmarýnu se špenátem a bramborovými špalíčky. Jídlo bylo vynikající, rozmarýnu možná trochu moc, ale to mi vyhovuje. Navíc s pečeným česnekem a ten přímo miluju. Ale mělo to jednu malou chybu. Šťáva z masa byla příliš silná a zřejmě proto i tolik slaná. Kdyby byla jako příloha například kaše, nebo něco co by šťávu vstřebalo a její slanost rozptýlilo, bylo by to lepší než menší obdoba bramborových knedlíků, ať už byly jakkoli dobré.
Manžel si dal hovězí líčka na víně a  kořenové zelenině. Tohle jídlo nemělo jedinou chybičku. Prý to byla jedna z nejlepších líček, která kdy manžel ochutnal. Jemné, ale výrazné, maso měkké. Prostě super.
     Bohužel jsme se natolik "napucli" že na dezert už nedošlo a to byla asi chyba jelikož lívanečky s borůvkami mi připadali jako naprosto dokonalá tečka. Tak snad příště.
V poměru cena - výkon můžeme restauraci Na Stodolci rozhodně doporučit. Když budete mít cestu do tohoto koutu naší země, rozhodně se stavte, i kdyby jste si měli zajet. Nejen restaurace, ale i okolí stojí za návštěvu.

Svobodný Tibet

    Na dnešek připadá 53. výročí tibetského povstání proti čínské nadvládě.
Povstání bylo po několika dnech potlačeno a stálo život 86 tisíc Tibeťanů. Mnoho obyvatel, a také Dalajláma, odešlo do exilu.
Pokud chcete podpořit kampaň "Vlajka pro Tibet" nebo přispět do veřejné sbírky, podívejte se na stránky občanského sdružení Lungta. Dnes se také můžete zůčastnit koncertu Tibet žije v Rock Café.
     Jak jsem se na blogu už v minulosti zmínila v článku Sen o Asii, jsem trochu posedlá Asií a Tibetem vůbec. Tak že já si svou tibetskou vlajku určitě vyvěsím.

Nezatracujte MDŽ

     ....jelikož se nejedná o socialistický svátek, jak se možná v minulosti zdálo, ale jde o mezinárodní svátek připomínající demonstraci New Yorských švadlen v roce 1908. Mimo jiné tehdy ženy usilovaly o to aby měly volební právo, stejně jako muži a později se s tohoto svátku stala manifestace žen za rovnoprávnost a spravedlnost.
     No copak vás to neštve, že za stejnou (a častěji i svědomitější) práci dostanete méně peněz než muží?  Že i přes to, že se v našich zeměpisných šířkách již hranice tradičních rolí v rodinách prakticky setřely a ženy mají často i vyšší vzdělání než jejich manželé a jsou to ony, kdo živý rodinu, přesto se nějak automaticky počítá s tím, že se o domácnost budu starat ony, poté co se vrátí z práce a jejich partner je jednička protože jim s domácností POMÁHÁ? Neštve vás, že muž který často střídá přítelkyně je "chlapák" a "sekáč", ale žena se stejným koníčkem je "coura" a "lehká děva"?  Neštve vás že muž který má doma bordel je zkrátka chlap a potřebuje ženskou ruku, zatím co žena je "špindíra" a "bordelářka". Neštvou vás všechna ta genderová klišé typu: ženy nevědí co chtějí, ženy se nevyznají v mapách a narážky na ženskou logiku?  Neštve vás, že pro pojmenování zaměstnání uklízečky prakticky neexistuje mužský ekvivalent?  Nepociťujete v běžném životě stále určitou dikriminaci, i když jsme již v jednadvacátém století?  Je to zkrátka pořád ještě "men´s world".

     A to vůbec nemluvím o muslimských zemích, kde jsou ženy často vlastně majetkem muže, o postavení žen v afrických zemích, o ženské obřízce a tísících žen které díky ní umírají, o obchodu s bílým masem o zabíjení novorozeňat ženského pohlavý v Číně, o znásilňování žen jak napřáteli, tak vlastními vojáky prakticky při všech válečných konfliktech na celém světě.

      Nezatracujte MDŽ, bude to trvat ještě dlouho, než bude diskriminace žen na zemi historíí. Skoro si myslím, že ten den nikdy nepřijde. Jestli se o MDŽ chcete dozvědět víc, mrkněte sem

                  

1. fotka: Hutuská žena z Burundi byla postupně znásilněna čtyřmi příslušníky tutsijských milic, zdroj: www.ohiou.edu

2. fotka: Somálští islamisté ukamenovali ženu obviněnou z cizoložství, zdroj: www.tyden.cz

3. fotka: Ženská obřízka je na severu Keňi něčím naprosto běžným, zdroj: www.religion.ch